Lucienne

Ve středu večer nastávají vrcholné přípravy. A co Arsinoe zítra přivezu? Co jí daruju, aby jí to udělalo radost? Přeci jenom jsem její letitý věrný čtenář a zarytý fanda. Volba nakonec padla právě v Luxoru, když jsme tam s klientkou vybíraly ty dětské knížky. Arsinoe miluje hory a vrcholy (různé druhy, to je jasné...). Himalájské dobrodružství českých výprav přijde vhod za snivých večerů. Pravda, netočila jsem videokazety ručně, ale to snad nevadí. Feng-šuej obrazec PA-KUA určitě v Arsinoině rodině najde místo, je to univerzální přinašeč spokojenosti a vyrovnanosti. Co víc bych mohla Arsinoe přát, než zdolat hodně vrcholků a vrcholů, jak v tvorbě (vypadá to, že už teď má vlastní srub na BC Everest), tak v jiných aktivitách, třeba životě a tak.

Abych to doplnila něčím hmotným, vybrala jsem z těch marockých kamínků od Toubkalu pár pro každého z jejich rodiny včetně tchyně Jaruny, aby se mohli těšit s nějakým tím minerálem, když půjdou z vrcholu dolů nabírat síly na další vrchol. No zkrátka najednou bylo po všech přípravách půl druhé v noci a já měla vstávat v pět, abych v šest odfrčela směr Brno. Jestli zaspím... Tak jsem usnula asi na hodinu, víc asi ne, neustále jsem se dívala na budíka a vůbec, cestovní horečka a adrenalin konaly své. V půl šestý při odchodu se se mnou doma nebavila ani klika u dveří, potkyška se ani nezvedla ze svýho papírkovýho ráje aby mi pohledem řekla ahoj a já v klidu v šest odfrčela z Florence směr Brno.

Arsinoe došla s piškotem na místo spicha a mně nějak došla řeč. Tak strašně jsem se těšila, že jsem najednou nevěděla, co říct. Jestli chcete vědět, jestli je Arsi zelenooká dlouhovlasá blondýna, tak je. Sice nás popichuje texty s mrkví a s tím, že zabírá víc prostoru, než by mohla, ale odteď už jí to nemusíte věřit, protože její postava je vysportovaná a svalnatá, prostě má normální tělo. Asi má doma Arsi špatný zrcadlo nebo příliš vysoké nároky na svůj vzhled, což myslím nemusí mít. A ty krásné oči z původního serveru na minimagu? Jsou její? Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že jsou jejím očím podobné. Piškot je hodný dítě, úplně pohodový. Vyklubala se ze mne pod jeho pohledem najednou víla Análka ( http://www.arsinoe.bloguje.cz/392178-anaaalkaaaaaaaaaaaaaa.php  ) a bylo. A to jsem ani neměla bílé šaty a evidentně mi chyběl věneček... z pomněnek...

Prošli jsme brněnskou zoologickou zahradou, fakt pohodová procházka. Piškot na otázku, co mají žirafy delší než lidi dle pravdy odpověděl, že jazyk, což žirafa sama dokázala snahou urvat si listí až shora ze stromu a jazyk byl asi dvaceticentimetrový. Jaký mají ta děcka postřeh, to by jeden neřekl.

Do povídání nám vřeštěly opice a pipi různých jmen. Cestou k parníku se projevily naše společné blondýní znaky. Kupříkladu orientační smysl mám stejně nanic jak v Praze, tak v Brně. Fajn bylo, že jsme na to byly dvě.

"Jak myslíš, že se tam asi dostaneme? Mohly bychom asi tudy. No když se dáme tudy nahoru, tak... A nebo ne? Zkusíme to. Projdeme pak tamtudy a měli bychom se dostat na hráz, odkud odráží parník." děla Arsinoe.

Také nás v tu chvíli oslovil nějaký řidič, který to v tom místě také neznal a řešil, jakým způsobem se má dostat do té jednosměrky, kterou jsme se hodlali vydat s piškotem směr parník. Poradila jsem mu tu ulici vycouvat. Couval asi minutu, než mu auto přijíždějící shora zamezilo dokončit manévr a on to vzdal a šel najít jinou cestu. Asi v půlce ulice, když přijížděl shora, u nás opět zastavil a zdravil, že cestu našel. Ne tak my.  My lehce bloudily, piškot spal. 

Po asi čtvrt hodině kdesi na vrchu Brna "Teda tady to vůbec neznám, jak se k tomu parníku dostaneme? Mapa samozřejmě u kočárku přiložena nebyla, takže nezbylo, než ulice prokličkovat a s blondýní grácií se dobrat kýženého cíle. Nakonec se nám to tedy povedlo, dokonce jsme si ani nějak nezašly, blonďatost jsme přelstily.

Parník čekal jen na nás, během chvilky odrazil od břehu a tiše si vrčel na hladině. Piškot si broukal "Análkááá" a jeho společenskost začínala a končila na schodech, kde si s ním Arsi sedla a kde byl nejspokojenější. Na palubě ho to nebralo, byla plná lidí a v podpalubí taky ne, tam nebylo moc vidět ven. Schody, ty byly prázdné a tak se staly piškotovým spokojeným útočištěm. Cesta nad hlubinou přehrady v nádherném zářijovém dnu vedla i přes nudistickou pláž na jednom břehu přehrady. Parníkoví cestující si s naháči i textiláky zamávali odvěký pozdrav suchozemců mokrovousům a ahoj příště.

Když jsme se vracely s piškotem zpátky do Brna kolem Prýglu branami z větví stromů prosvícených sluncem, hledaly klacíčky na hraní a bavily synátora, bylo nám fajn. Idylický den, kýčovitý, takový dámský. Jako stvořený pro nějakou veselost. Ta přišla záhy.  Nečekaní řemeslníci, pro lehkost procházky zapomenuté cvičení a zpáteční parník, který ujel před pěti minutami, to vše najednou Arsi zkomplikovalo odpoledne. 

Já přemýšlela o tom, že sice mám bagry už deset let, prošla jsem s nimi Afriku i četné země Evropy, ale nějak vždycky zapomenu na to, že z nich mám už po pár kilometrech puchýře. A pod těmi zapomenutými puchýři se dělají druhé a jednou se mi povedlo i třetí patro. A ve vyhojených saharských, marockých i rumunských ranách jsem opět cítila novou várku na klasických šesti místech a říkala si, proč si už konečně nekoupím lepší vložky do bot, takové, u kterých bych necítila ten gumový čtverečkovaný základ, na který jsem se už před lety prošlapala.  Každá jsme myslely na něco jiného, pro každou byl ten doznívající okamžik jinak bolestný. A přece to bylo krásné.

V autě jsem zkusila navrhnout  v jistém úseku cesty couvání, čemuž jsme se zasmály obě, jen jsme se na sebe podívaly. Ranní pokus zoufalého řidiče se nepovedl, Arsi couvání prý moc nejde (http://minimag.cz/arsinoe/?p=58), já byla ve stavu pod vlivem a tak by to neměl kdo vycouvat.

A tak jsme se v klidu s úsměvem rozloučily, šutráky měly úspěch, piškotova "Análka" doznívala ve zvířeném prachu odjíždějícího fauvé a já zaujala směr nádraží a poté směr Praha. Měsíc  vypadal nějak divně, jak kdyby ho někdo nahoře kus ukousl, hvězdy svítily a jak jsem tak u Grandu seděla na plotě, kývala nohou a jedla čínu, připadala jsem si tak nějak brněnská. 

Byla tma a tmu mám ráda, svítily hvězdy i měsíc byl vidět, i to mám ráda, pot a opálený obličej a ruce ze slunečného dne, prostě pohoda jazz večery mám ráda. Zastavila se u mne tulačka, že by se taky najedla, vyndala jsem pár drobných, ať má na tu polívku, co chtěla, i když to asi bude na polívku s vitamínem P, přála jsem jí to. Čundráci si mají pomáhat a já jako čundrák vypadala, cítila se tak a města ve mně nebylo vidět ani za mák. Byla ze mne cítit spokojenost a dotek krásné přírody, jakože okolí Brna je prostě přitažlivé jako svůdná žena.

Zato v Praze mne čundráci asi začali považovat za banku, protože mne pronásledoval na Florenci jeden prodavač Nového Prostoru až do metra s tím, že chce peníze. Když jsem řekla, že už jsem dneska jeden krk nakrmila a mám splníno, tak byl neodbytný a řekl, že ON chce peníze ode mne a až asi po desátém důrazném NE pochopil, že ani padesát metrů a výhružný hlas mu nepomůže. Fakt jsem vypadala jak tulák, nevím, proč byl tak neodbytný, vždyť peněz by se ode mne logicky neměl dočkat.

A další den, kdy jsem šla do města podívat se na parfémy, tak mne opět oslovila jedna žena, že chce peníze. Asi mi to kouká z očí, nedokážu si to jinak vysvětlit. Možná jsem si to přinesla z Brna, možná jsem si od Arsinoe odnesla kousek jejího kouzla, kterým dokáže přikovat lidi k jejím textům a nutí je se usmívat a smát se z plna hrdla. Nevím... možná...

Díky Arsi za krásný den a někdy zase ahóóóóój.... :-)

linkuj.cz vybrali.sme.sk