Lucienne

Nejvíc mi udělal radost ten fakt, že knihy, které já schovávám doma pro své děti, ať už je to Dášeňka nebo jiné, stejně hezké, se vydávají znovu a ve starých přebalech. Chodily jsme kolem regálů a já tam najednou koukala na svoje vlastní knížkové dětství a dýchla na mne nostalgie.

Brala jsem do ruky ty nové knihy a v duchu držela pro mne cenný kus, odrbaný, s oslíma ušima, který voněl antikem a úschovou v bednách. Byla to taková iluze času.

Když jsme se kdysi bavili na téma, že už nikdy nebudou vydávat ty staré dobré knihy, třeba i ty z první republiky, všechno bude nové, moderní, hranaté a neforemné, všem nám bylo líto toho kouzla starých časů, které vydavatelé odfoukli jako pyl z kytice květin ve váze ležící na stole paměti národa. To bylo jak za socialismu, tak i po převratu. Tenkrát vydavatelé vydávali ty krásné cizí pohádky, disneyovky a další, lesklé, na křídovém papíře a takové, které jsme u nás vůbec neznali.

I zapadli tenkrát Čapkové prachem, Helena Zmatlíková, Radek Pilař a další časem odešli s řádně očárkovaným lístkem ilustrovaných dětských knih a k nám se probila velmi živelně zahraniční kultura, která však na naší původní českou tvorbu nenavazovala. I proto jsem zachovala ty knížky, aby je měly možnost vidět moje děti a třeba děti jejich dětí. Jednou.

Jsem ráda, že se vydavatelé vrátili k našim kořenům a česká kultura, naše kultura, zůstane zachována a to nejenom v zaprášených antikvariátech. 

linkuj.cz vybrali.sme.sk