Lucienne

Myslím, že toto je asi tak vhodná dedukce, která mne napadla při analyzování mojí aktuální situace. Co druhý den nespím doma, a to ani ne tak z jaksi přirozených potřeb mého těla, ale z různých společenských návštěv, na které mám teď, jako nezaměstnaná, čas.

Ono se říká, že čas se najde vždycky. Ono se toho napovídá... Když chodíte do práce, tak prostě chodíte do práce a žádný vykecávání do noci, žádná psychická ni fyzická pomoc na hlídárně potkyšů, žádné probdělé noci nad úžasnými pokusy s vlastní myslí a tudíž také trpělivým tělem. Večery tak maximálně trávíte péčí o své duševno konstatním čučením do skript nebo jiných moderních kryptografických knih z různých oborů, koukáte do bloguje nebo jiných stránek celosvětové sítě, která sbírá vaše ideje, sny i střípky reality.

Když už koukáte, tak už píšete, potkyš s přivřenými víčky sedí na rameni, poslouchá ťukot vaší klávesnice, šustot vaší tužky na papíře i ve strouhátku a diví se, jak ten čas plyne. Občas se projde kolem krku dokola, aby zjistil, jestli se někde nesedí líp nebo pohodlněji, zavrtá se do vlasů a když to nikdo nevidí, tak začne tiše odfukovat ze spaní.

Je to takový snový svět, kde dva parťáci spolu tráví čas, zbytky dnů i noci a je to takové společenské, nenásilné a milé. Tak přesně takový svět při mé rozlítanosti už není. Tři týdny v Africe – potkyši na hlídárně v přízni, dva týdny v Transylvánii – potkyši u kámošky na jiné hlídárně, výlet do Chrudimi s potkyšem, výlet na hlídárnu v přízni bez potkyše, čeká mne výlet na nehlídárnu do Brniska a to už pozítří, dnes měl být výlet do Milovic... Prostě, kam jdu na večer, tam přespím a tímpádem skoro vůbec nejsem doma.

A co na to můj jediný milovaný zbylý čumáček potkyší? Dnes jsem přišla, uvařila jsem, nesu berušce jednu mističku s polívkou, druhou mističku s jáhlama se zeleninou. Potkyška na mě koukala, evidentně netrpělivě a co myslíte, že udělala potom, co jsem tam ty mističky položila a podrbala ji za ušima?

S přehledem si čuchla, přezíravě se na mě koukla a šla si okusovat kukuřičný klas, co jsem přivezla z Transylvánie. Bylo jí to úplně fuk, prostě když nejsem doma, tak jí chybí ty naše společné tiché večery a já si klidně můžu strčit nohu za krk a nic jí neoblomí.

Prostě mám doma osobnost a když to neklape podle ní a podle toho, jak je zvyklá, tak basama fousama.

A neříkejte, že ona je jenom potkyš, ona to neví...

linkuj.cz vybrali.sme.sk