Lucienne

Ještě před tím, než jsem došla na polikliniku, řekla jsem, že si vyberu peníze, co kdybych něco musela platit. Bankomat mi sežral kartu, takže jsem šla bez koruny. V sobotu večer se bankéři baví...

V průchodu u zavřených dveří první pomoci na Palackého 5 v Praze 1 jsme čekali asi třičtvrtě hodiny. Sešla se tam skupinka asi 10 lidí. Obšťastňovali jsme se navzájem historkami z vlastních úst a o vlastních ústech a v duchu si říkali, že ten druhý je na tom určitě hůř, že my to zvládneme.

Asi polovina z nás měla zub buď rozlomený nebo hubu nateklou po následcích rozlomeného zubu, což mne nepotěšilo. Sice jsem tam s tímhle nebyla sama, ale stav těch ostatních po zákroku mi nepřišel nijak vábný. Je tu totiž jistá pravděpodobnost, že by se mne to mohlo týkat taky, což bych nerada. Zbytek tam šel s podobnými hloupostmi, jako jsou záněty a jiné bolesti.

Všichni jsme kopali své bolístky do autu, nikdo nebrečel, nikdo nelitoval, jak bylo někde dříve řečeno. Nikdo taky v minulosti nemyslel na nás, co tu v budoucnosti budeme čekat, až se vymění služby uondaných lékařů a stomatologů a neudělal v průchodu hospodu, kde bychom klábosili klidně u píva či panáka o nesmrtelnosti chrousta a lékařích, co jsou řezníci.

"Prý tu mají doktora a je hroznej řezník."
"Ale dnes jsou tu prý dvě doktorky."
"Oni se s tím moc nese*ou, jsou to řezníci všichni, takhle nás nechat čekat."
"Ta doktorka je taky řezník, ale je tu jedna, která je hodná."
"Která je ta hodná, jak se jmenuje? Podíváme se na štítky. Jo ty jsou páteční, tak zas víme kulový."
"Jo tak tadle to je? Ta je taky řezník, byl jsem tu ráno a jdu sem zpátky, rozrejpala to a bolí to ještě víc, než předtím."
"A ten zlomenej zub mi vytrhli a od něj se nakazil i ten druhej zub a bolí to příšerně. To vám slečno taky vytrhnou. Tady trhaj všechno a rádi. Tady skoro nic jinýho nedělaj."
"Moje doktorka mi říkala, že mi sice tadlencta doktorka udělala pěknou díru, když mi tu dáseň řízla, ale kdybych se prý dostala do ruky tomuhle doktorovi, tak ten by si mne prý vychutnal, to si mám být jistá. K němu nejdu."
"Kdo k němu jde? Nikdo? Uvidíte, jak se změní pořadí, až budou volat k doktorovi."

K doktorovi zavolali toho dvoumetrovýho chlapa, votřískanýho životem, a zavřeli dveře. Chlap začal zanedlouho řvát, až nám tuhla krev v žilách. Mně se udělalo špatně. Asi uteču, říkala jsem si. To nevydržím.

K doktorce ve vedlejší ordinaci zavolali ženu, která šla přede mnou. Zaklaply dveře a zase dechberoucí křik, ani jsem nemohla sedět, když jsem to musela vnímat. Mě zatím nic nebolelo, aspoň ne takhle příšerně.

Vzpomněla jsem si na Mela Gibsona ve filmu Statečné srdce, podívala se na svoje nestatečné srdce a jenom si přála, abych to vydržela. Abych měla sílu vyjít se ctí, ať už se bude dít cokoli. Minule jsem tu taky tak strašně řvala, jako oni. Díkybohu jsem tu byla s něčím úplně jiným, tohle nemůže být tak strašný.

Chlap, co tak strašně řval u toho mladýho doktora, vyšel z ordinace. Klátivým krokem pomalu odcházel, pohled trochu vyhaslý. Než jsem stihla cokoli udělat, zavolala sestřička dalšího. Chlapec, který měl jít přede mnou k němu odmítl jít. Černý Petr zbyl na mě. A tak jsem šla a chlapcovi jsem nadala do srabů, klidně mě tam nechá jít, i když je na řadě a ví, že ten doktor je řezník.

Vkročila jsem do ordinace, odevzdala doklady o původu a sponzorovi a sedla si na křeslo. Prozradila jsem, že se mi rozlomil zub a doktor na to, že to mám blbý. To já vím, že to mám blbý, přece bych tam jinak v sobotu večer místo zábavy nešla a nebo z čekárny po té hrůze utekla. Rovnou jsem mu řekla, že asi omdlím, tak aby s tím počítal.

Jeho další reakce, že to tedy sestři slepíme vteřinovým lepidlem, mne trochu rozesmála, takže už ta psychika nebyla tak na dně. Po následné jednostranné argumentaci od doktora jsme se dohodli na injekci a vytržení zbytku, co se odlomil. Prý až můj zubař uvidí, jestli se zub dá rekonstruovat. Kdybych odmítla, čekala by mne potupná smrt nečekaným vdechnutím zubu do plic a následná embolie či co popřípadě sežrání zubu s tak ostrými hranami, že ať to radši vytrhneme. Decentní a senzitivní argumenty mne přesvědčily.

Usmál se mému dotazu, jestli umí píchat injekce bezbolestně. Sestřička mi šla podržet hlavu, ať nezdržuju, je tu fronta. Tak jsem už nezdržovala. Dvakrát po asi deseti sekundách jsem doktora s kleštěmi odmítla, že to ještě určitě umrtvené není. Pak už psychicky nevydržel a zapíchal mi do dásně, jestli to cítím. Zavřela jsem oči a jenom to křuplo.

Uviděla jsem na chvíli všechny anděly, zlatá a modrá kola se udělala všude kolem mne, potom mi dali do ruky propustku a doklady a byla jsem vyšoupnuta do čekárny. Zbylí ze skupinky na mě koukali, mou bledou tvář ani moc nevnímali. Sebrala jsem se a odešla ven, na vzduch. Do ordinace vzali dalšího. Odejít dřív, než začne řvát, hlavně odejít, odejít hned, to v hlavě mi znělo.

A tak jsem to zvládla, myslím bez ztráty kytičky, bohužel se ztrátou části zubu. Jinak byl doktor příjemný, choval se ohleduplně a jsem ráda, že jsem se dostala k němu.

Zbývá cesta k mé zubařce a taky do banky pro novou platební kartu. A teďka už rovnou do postele a snad příjemné sny.

Ba ne, ještě něco zbývá.... Svobodááááááááááááááááá!!!!!

linkuj.cz vybrali.sme.sk