Co si myslím není podstatné, vlastní názor má zjevně více hladin porozumění.
Kdybyste mně mohli držet palce, bylo by to fajn.
Musím věřit vlastním snům, neustále mě o tom přesvědčují. Sen, který jsem na dnešek měla, byl varováním podle snáře. Tedy, jeden znak byl varováním. Těch znaků tam bylo víc... Rozhodla jsem se nevěřit a opět jsem dostala po hubě.
Je odpoledne, chystám se na návštěvu, světe drž se – na televizní návštěvu – chci shlédnout jistý pořad a jsem zvána.
Pořád mi něco brání jít. Ještě toto udělej, ještě tamto, zní instinktivní vnitřní hlas v mé hlavě. Ve finále jdu do sebe hodit kus chleba s máslem, abych tam nešla na hladovo.
Ouvej ouvej. Najednou křup a krev v mých ústech spolu s divným pocitem v dásni ukazuje na něco nepěkného. V tuto chvíli se mi právě rozlomil zub.
Mé instinkty i můj sen byly správné. Moje rozumová úvaha již méně.
Jdu tedy na zubní pohotovost někam do centra Prahy a s šokem v duši očekávám ortel nad pětkou vpravo nahoře. Jestli mi ho vytrhnou, tak mám po vizáži... A chodit s dírou v úsměvu...
Ať mi ho zachrání...... Sice je mrtvej, ale škoda ho... Třičtvrtě roku jsem protrpěla se zánětem trojklanného nervu co navazoval na tenhle zub a teď bych měla zjistit, že zbytečně?
Oh shit....
linkuj.cz vybrali.sme.sk