Lucienne

Zdálo se mi, že ve škole, kde jsme se měli něčemu učit, jsme seděli v lavicích. Najednou jsem viděla ve vzduchu se zhmotnit dva velké psy. Nikdo jiný je neviděl, jenom já. Byli to duchové psů, kteří zde působili jako hlídači.

Zvedla jsem se ze svého místa a šla si sednout na židli vedle katedry, abych na třídu dobře viděla. Psi stále viseli ve vzduchu a já viděla poletovat různé předměty po třídě. Zkoušela jsem chytat hopíka nebo něco, co vypadalo jako hopík velký jako dlaň, který lítal po třídě a čechral žákům vlasy a porážel věci, ale hopík mi prošel rukama, jako kdyby neměl žádnou hmotnou strukturu. Překvapilo mne to a protože ostatní zjevně neviděli žádné z těchto úkazů, jenom mne, jak se honím za něčím ve třídě a asi jsem nevypadala věrohodně vzhledem k jejich vidění reality.

Přišla učitelka s dotazem, co tu prý dělám. Po odkazu na dva psy mi začala věřit, protože ony dva psy znala a věděla, že zemřeli. Nechala mne být, ať udělám, co uznám za vhodné, ať už je to cokoli.

Hopík proskočil zdí a byl ten tam. Psi stále viseli ve vzduchu. Za katedrou byl automat s nápoji. Měla jsem žízeň a tak jsem si vzala jeden džus, tuším že byl s mrkví a nějakým oranžovým ovocem. Když jsem se napila, třída zmizela. Nebo jsem zmizela já, já nevím...

Byla jsem najednou někde, kde je šero. Tma a přitom světlo. Suchý vzduch bez chuti, svět bez času a rozměru.

Koukla jsem se kolem a cítila svobodu. Nepřítomnost času a přítomnost zemřelých. Přišel ke mně kůň, spíše kostra koně se zbytky svého těla, přijala jsem to jako běžnou věc. Sedla jsem si na něj a podívala se dolů a viděla skrz žebra šero, tmavomodrošedočerné šero a svoje nohy, byla jsem stejně kostnatá jako kůň.

Dívala jsem se kolem sebe a viděla všechno všude. Na mé hlavě byla koruna, stejně stínová a šerá, jako celé okolí i my s koněm. Měla trojlístky kolem dokola a girlandy spojovaly jeden gotický trojlist vedle druhého. Zaujalo mne to, protože jsem stejné rysy a tvary vidívala na korunách panovnic. Tam jsem se podívala aspoň třikrát. Bylo to zajímavé vidět na své hlavě korunu, obzvlášť vidět jí skrz vlastní hlavu panoramaticky bylo velmi exkluzivní.

Vedle v ruce, v levé ruce jsem si uvědomila přítomnost jakési zástavy nebo vysoké hole nebo tak něčeho.

Se spokojeným pocitem, že je všechno tak, jak má být, jsem se probudila.

No co byste řekli na takovýhle sen? Velmi smiřující, že ano...

Včera v noci jsem s jednou kamarádkou právě probírala světskou spravedlnost a tu druhou, poslední spravedlnost. Přišlo mi a i jsem se tak vyjádřila, že se ke mně poslední spravedlnost zachovala v jisté události, co se letos stala, víc než fér. Psala jsem už, že letos mi odcházejí moji milí věrní víc, než bych si sama přála...

A jak jsem se se smrtí ve vlastních řadách smířila v noci při hovoru s kamarádkou, smířila jsem se s ní i ve snu.

A tenhle sen, byť se někomu může zdát zvláštní, mi přišel natolik důležitý, že chci, abyste ho věděli. Třeba jste ve stejné situaci a doufáte, že poslední spravedlnost existuje a že tam, kam odcházejí vaši milí, je dobře. Třeba vás moje smíření něčím obohatí a bolest ze ztráty bude míň bolet.

Proto si tenhle sen nenechávám pro sebe, ale píšu ho sem.

linkuj.cz vybrali.sme.sk