Lucienne

Emil Holub Lucy byla pozvána do Chrudimi. Ne, že by nejezdily přímé autobusy z Prahy... To by je ovšem Lucy musela stihnout.

První autobus 10,10 – tak to není šance...

Druhý autobus 12,50 – příchod v 12,53, autobus v prachu.

Ale proč vlastně? Potřebovala jsem koupit pro mojí berušku churavou novou cestovní klecičku, tu doplnit různými vyfikundacemi, aby v ní potkyšce bylo dobře i přes víkend. A tak jsem nestihla ani ten druhý autobus.

Pomocná linka z Chrudimi na telefonu vyhledala různé možnosti, jak se dostat na kýženou akci "Srub". Pojedeš přes Štírec, Lucy, a tam přestoupíš na Znojemák, co jede na Hradec.

"Eeeee... fakt Štírec?" ptám se já. "Ne Štírec, Ždírec, se ž, jako ždírec. Ždííííreeec." koriguje mě základna v Chrudimi. "Aha." pokyvuju a zapisuju si časové údaje na lísteček. "Tam budeš v 16,04 a přestoupíš v 16,13 na ten znojemák, máš to?" diktuje základna a v tuto chvíli středobod Zeměkoule. Cesta je mi jasná, trhám lísteček z bloku a bezmyšlenkovitě dávám na místo, které je jasně určené pro takové lístečky. Místo v tu chvíli mírumilovně zapomínám, je to přeci jasné, Žďár a štír, dohromady Ždírec. Je mi to úplně jasné, mám mnemotechnickou pomůcku a ještě si to pamatuju, co se asi tak může stát.

Nastupuji do autobusu, obalím se batohem, taškou, klecí, knihou, tužkou, walkmanem, otvírám klec a začínám hladit berušku mojí potkyší. Cesta může začít, řidič sedí hned přede mnou, sladké dvě hodiny volna začínají.

15,26 přišla sms:"Doufám, že jsi dobře přestoupila a zanedlouho se sejdeme na nádru. Těším se na Tebe." V tom okamžiku mě málem trefilo. Poklidně si čtu, hladím potkyšku a já už přitom měla dávno vystoupit. Jak já se do té Chrudimi dostanu? Prší, jak kdyby sv. Petr neměl splněný plán, v životě jsem tu nebyla a ani nevím, kde jsem. Směr neznámá Polička nepotěšil. Divočina Vysočiny kolem, lesy kvílící ve větru a proudy vody dopadající na okna autobusu...

"Pane řidiči, prosím Vás, už byl Ždár... Štír... Šťárec... Žďourec... Štiřín... Ždiřín... no prostě ta zastávka s tím Žďárem?" koktám já, lísteček v nedohlednu, paměť jak cedník, mnemotechnické pomůcky sice nezklamaly, ale pamatovala jsem si jenom ty pomůcky a ne to, k čemu mě to mělo přivést.

"Ale já nejedu na Žďár, jedu přímo do Poličky." dí on. "Ale vždyť jste mi tam prodal jízdenku," tiše oponuji já. Řidič už ale řeší nějakou další dopravní situaci a nevnímá. Kdybych byla jenom sama, tak to nějak udělám, ale s potkaničkou jsem lehce bezbranná. Situace se nezdá jednoduchá. Lucy se ale jen tak lehce nevzdává!

Otravuji několik dalších spolucestujících se Žďárem a štírem, Ždírec prý ještě nebyl. Jedna rodačka mi říká, že se určitě do Chrudimi dostanu. Prý před pátou něco jede, co jezdí každý den. Kontruji s tím, že přece Ždírcem by měl jet v 16,13 autobus, který jede ze Zlína na Hradec Králové, mám teď čerstvou informaci z internetu, z chrudimské základny. Rodačka tento spoj nezná, zvláštní...

V 16,05 jsme v nějakém městě a Ždírec je prý za  chvilku, za pětadvacet kilometrů. Nějak chlapec nestíhá, ani já tudíž nestíhám. Sama v sobě dávám autobusu nick Lucybus, časově je na tom úplně stejně – dát pětadvacet kilometrů za osm minut, hmmm....

"A proč jedete přes Ždírec, proč nejedete rovnou do Chrudimi? Přece musí něco z Prahy jet rovnou. A proč třeba ne přes Čáslav? Nebo rychlíkem přes Pardubice? Víte, kolik jste si zajela? Aspoň padesát kilometrů. A toho času navíc... Tohle je fakt velká objížďka." radí mi zdejší rodačka. "Ještě, že jsem o těch kilometrech nevěděla, to by se mi asi nelíbilo." smiřuji se s tím, co taky jiného.  

V 16,19 vystupuji ve Ždírci. Shledáváme, že zlíňák je znojemák – taky na z, tak co... -, Žďour se Ždourcem a Žděrcem je taky na ž, jako Ždírec, smích nás nepřechází, jsou to prostě povedené slovní záměny.

Během třiceti sekund přijíždí znojemák, který má zpoždění a já konečně nastupuji, nemusím čekat a nemusím se bát, že někde zůstanu viset.

V pět odpoledne konečně zdárně Emil Holub Lucy dorazil na chrudimskou základnu a akce "Srub" může začít. 

linkuj.cz vybrali.sme.sk