Lucienne

Krok s technikou kolem ní, krok se vztahy oficiálními i neoficiálními, krok s novými kancelářskými aplikacemi. Jednou se dokonce přistihla, že neví, kde má napsat dopis. Prostě neví. Tolik aplikací, tak speciálních a specializovaných, a ona najednou zapomene, jak se píše blbej dopis, respektive v čem se píše. Cítila se trošku odstrčená, odstrčená technikou.

A snažila se. Snažila se moc. Kolem sebe měla takový normální kolektiv. Někdo si občas snažil postavit vlastní kariéru na jejích zádech, přeci jenom blbec nevyužije příležitost pobavit se na cizí úkor. Na vlastní to přeci bolí o něco víc. Někdo nezneužíval postavení toho mladšího a pružnějšího a poradil jí. Prostě takový normální kolektiv.

V práci byla celkem spokojená, prostě práce. Z něčeho žít musela. Nepršelo na ni a pracovala v teple, žádný kopání výkopů, žádní opilci v hospodě, žádní neslušní klienti u kasy, kde by přehazovala z jedné strany na druhou tuny zboží denně, z nich jedna půlka stejně kód nemá a druhá ho má strhnutej, slepenej nebo neplatnej.

Jednou se bavily s kolegyněmi o chytrosti a šikovnosti:

Kolegyně:"Stejně jsme tu takoví fajn lidi, chytrý, šikovný..."

Ona:"No počkej, mne nemůžeš počítat, víš, že mi zatím se vším pomáháte."

K:"Nojo, vlastně díky tomu, že tady pracuješ, si připadáme tak chytrý a šikovný. Tak nějak víc vynikáme."

Ona:"To máš taky pravdu, nebýt vás, tak bych si taky nepřipadala tak krásná, ale díky vám vím, že jsem kočka."

A vzepřela se...

linkuj.cz vybrali.sme.sk