Je to takové poznání. Včera v noci, tedy spíš dneska brzo ráno, asi v půl druhé, jsem se rozloučila se svojí potkyškou. Loučení bylo, no... bylo to prostě poslední loučení. Ale přišla jsem na jednu věc – když už jednou mám odpovědnost za nějakého tvora, kterého jsem přijmula do svého života, tak mám odpovědnost už napořád, až do konce.
A proto zůstanu v Čechách až do doby, než odejde i moje druhá potkyška. Zdá se mi to nejvíc fér pro obě strany, vykašlat se na ni a odevzdat ji do jiných rukou, to je prostě to, co nechci. To jsem si už ujasnila. Prostě nejsem tak tvrdá, jak jsem si myslela. Nebudu sobecky šlapat vlastní cestou na úkor druhého, nebudu...
Pochopila jsem, že někdy je potřeba zabrzdit sebe, abych srovnala krok s druhým, aby mu bylo dobře, abych ho nepoškodila ni myšlenkou. Milovat a ctít. Dodržet slib daný druhému, když jsem ho přijala do svého života, být dobrý parťák.
Tak to chci...
*Žalman
