Lucienne

S Hanyskem jsme se sešli u jednoho parku, který je blízko domova, ve kterém jsem vyrostla.

Chodili jsme tou částí Prahy, kde i Ivan Hlas to zná důvěrně, koukali a mlčeli a šlapali a bylo krásně a přitom nebylo takové horko. Stromy byly ještě zelené, nežloutly. Ani kaštany nesežrala klíněnka, takže možná bylo pozdní jaro.

Byli jsme oba oblečení v dlouhých kalhotech a snad i lehkou bundu jsme měli, nevím proč, ale Hanysek měl oblečení došediva. Byl hodně vysoký, štíhlý a velmi jemného chování. Nemusela jsem se bát, že by mi třeba ublížil, když jsem s ním tak chodila po těch ozeleněných uličkách. Byla jsem v bezpečí. Ten pocit bezpečí a ochrany mne provázel po celou dobu snu.

Víc jsme s Hanyskem mlčeli, než povídali, víc jsme souzněli. Bylo to takové souznění, jako když chodíte s dobrým přítelem. Ani si nemusíte nic říkat a jenom spolu mlčíte a je Vám dobře.

Nešli jsme na půdu! To já taky s každým nelezu na půdu, abyste věděli. Já šla s Hanyskem do tělocvičny. V tělocvičně byla hromada mně známého babince, co už od let daleko před mým narozením chodí hrát jednou týdně volejbal. Takže tedy byl čtvrtek a bylo k večeru. To by sedělo, detaily zapadají. Proto jsme byli oba oblečení a nebylo vedro.

Sedli jsme si v tělocvičně na lavičky a koukali, jak ženský makají. Bylo tak deset minut do konce zápasu. V jedné půlce týmu chyběla hráčka do pole, hrály ve sníženém počtu. Říkala jsem si, že jestli se ten Hanys teďka zvedne a půjde jim to tam doplnit, tak z toho budou ženské hodně nesvé, jsou zvyklé na svůj styl  a Hanysek by jim to tam asi rozmetal. Hanysek nezklamal a udržel se na uzdě a nešel si plácnout, i když mohl. Za to sklidil mé mlčenlivé soukromé body k dobru, prostě v té situaci to nějako vycítil, že by to asi neudělalo dobrotu.

Když se chýlilo ke konci, zvednul se a šel si sednout k vedlejší stěně a čekal směrem ke dveřím na jednu naší známou. I když se mělo končit, tak se nějak nastavovalo nebo co a tak jsem se taky zvedla a šla za ním, aby tam nebyl sám. Sedla jsem si vedle něj a opřela mu hlavu o rameno. K tomu se přiznávám. Možná tak minutu to tak bylo, potom hra skončila a my jsme šli za tou známou.

Došli jsme do nějaké kanceláře u tělocvičny a tam zařizovali nějaké věci kolem truhlíků s hlínou a zlatých rybiček v akváriích. Ty zlaté rybičky jsme chtěli té paní přendat do nějakého nového velkého akvária, co tam měla koupené a nakonec truhlíky s tou hlínou jsme vysypali pod dohledem té naší známé na zem ve vedlejší místnosti, která byla s touhle místností průchozí a dělali novou podlahu.

Potom, co jsme všechny truhlíky vysypali na zem a prolili je vodou, aby si hlína sedla, jsme se vrátili do vedlejší místnůstky. Hanysek šel napřed a já jsem kontrolovala, zda máme všechno a zda jsme něco nezapomněli. Našla jsem pod sedačkou v prachu krásný náramek. Podobný, jako jsme jich viděli stovky v Africe. Byly krásné, ale byl to šmuk. Měl tři velké červené kameny, běžela jsem ho ukázat Hanyskovi.

Vzbudila jsem se v okamžiku, kdy jsme náramek vrátili zbavený prachu a vyleštěný k té známé na stůl, nevěděli jsme, jaké dítě to tam ztratilo a protože to bylo koneckonců ve škole, mohlo mu to být i zabaveno a to by mu bylo líto, kdyby o ten náramek přišlo.

Taky hezký sen.

O Hanyskovi vím tedy trošku víc, než o Mirunovi, ale zas o tolik ne. Ale znovu říkám – byl to sen a tak to jako sen berte...

linkuj.cz vybrali.sme.sk