Pochopitelně téma já a čas je staré jako já sama. Tudíž mladé, ale schopné všeho.
Přijela jsem z Afriky, pozřela pár ran od okolí a života, hodinky nenosím, telku nemám, rádio si nezapínám a na čas nikde chodit nemusím, žiju tedy hlavně v noci, kdy je klid a kdy mi to myslí a vnímá velmi ostře.
Potom samozřejmě přes den spím a když už nespím, přemýšlím, kde jsem zase co zapomněla a kde jsem měla být a nebyla. Se mnou je v tomhle kříž. Protože mnoho členů mého okoli je také na dovolené a do práce nechodím, tak už jsem prošvihla:
- očaře
- zubaře
a nyní jsem přišla o den dříve do posilovny. Přišla jsem dokonce shodou šťastných náhod o deset minut dříve oproti třiceti minutám později jako obvykle a v posilovně nikdo. Chlapec se mne zeptal, cože jako já tam a já na to, že přijde jedna skupinka a že tu jsem asi první, jak tak na to koukám.
No, cvičila jsem půl hodiny, nikde nikdo. Když jsem šla zatelefonovat kamarádce, cože se to děje, že jsem tu sama, cvičitel se zeptal, kdeže ta moje slibovaná skupina je. Když jsem se vracela od mobilu, tvářil se na mne jako na někoho lehce nesvéprávného. Řekla jsem mu totiž, že jsem si prostě spletla den. Má blonďatost a nezakotvenost v čase ho zjevně nepřekvapila.
A tak to máte se mnou pořád...
