Sešli jsme se v nějaké restauraci na nádraží, Mirun vypadal docela mladě a co mě překvapilo, vypadal jak Jarka Metelka z Rychlých šípů. Chvíli jsme si povídali, dokonce tam snad byla i Arsinoe. Bylo to fajn.
Mirun mi potom chtěl ukázat svou sbírku autíček a lokomotiv, a já jsem byla zvědavá, tak jsem šla. Povídali jsme si cestou o psaní – hlavně jeho psaní, jeho báječných 229 článcích na Aktovce X. On načnul nějaké článkové téma a já věděla, jak to dopadlo na blogu, byl překvapen tím, že si to všechno pamatuju. Rozebírali jsme pointy, vymýšleli jiné konce a moc jsme se smáli.
Ale aby tu nevznikaly žádné podvratné myšlenky... :-) Mirun měl opravdu velkou sbírku autíček a lokomotiv, takových velkých plechových, předválečných, poctivých, a kovový poctivý věcičky já můžu.
A já jsem v tom podkroví, kde vonělo dřevo, chodila od jednoho krásného kousku ke druhému, brala je do ruky a obdivovala je. Mirun mi vždycky řekl historii toho autíčka či motoráčku a já se vciťovala do věcí a vnímala jejich pocity a historii. Byla to krásná exkurze. Mirun seděl mezi těmi všemi kousky, střešním oknem dopadalo světlo a bylo tam to teplo, jak na půdách bývá a oběma se to hrozně líbilo. On našel spřízněnou duši, která obdivovala jeho sbírku a opravdu poslouchala, co říkal, já našla někoho, kdo dokázal poutavě mluvit o svém koníčku, který mne navíc ještě zaujal a pro který mám už odmala slabost.
Jak říkám, byl to sen a to sen krásný. V životě jsem neviděla tak krásnou sbírku o dopravě v malých modelech. A takových pětadvacet třicet centimetrů vysoká mašinka, v mědi a železe... Hmmmm. To byla nádhera!
Prostě dneska v noci to bylo fajn...
P.S. Nikdy jsem se neviděla s Mirunem, osobně ho neznám ani jsem s ním nemluvila telefonicky, nevím, jestli má sbírku prvorepublikových modelů veřejné dopravy a půdu, kde jsem je viděla uložené. Nevím, jestli vypadá jak Jarka Metelka, každopádně Jarka Metelka vymyslel název Rychlé šípy, tak snad pro jeho inspiraci v mém snu vypadal Mirun takhle. Prostě byl to sen a tak to tak berte, jo?
