Lucienne

A bylo vymalováno.

Největší king a nejlepší z nejlepších administrátorů majkrosoftích sítí se statisíci spokojenými uživateli na terminálech se zasmál hlubokým vševědoucím a všemohoucím hlasem...

Jeho jistým hlasem vyslovené:"Vždyť jsi řekla, že to můžu smazat! Nemělas to říkat, ptal jsem se Tě snad jasně, jestli můžu smazat ty Windous! Zvykej si, zvykej! Mně se tohle stalo před dvěma roky a od tý doby si dávám pozor. To víš, máš zálohovat na céda a né na hárdisk. Holt´s to měla mít jištěný, teď už s tím asi nic neudělám. Když se mi to tenkrát stalo, to byl úplně novej hárdisk, co mi lehnul, tak po mně chtěli patnáct tisíc za obnovu. A stejně to nedali a přišel jsem o data. Tak to vidíš, přišla´s o ně taky... "

Já:"Jak jsem mohla vědět, že mi smažeš všechno. Kdybys řekl, že chceš ten hárdisk naformátovat, tak zařvu a neuděláš to. Copak já blbý obyčejný smrtelník-uživatel vím, co to je smazat Windousy? Jsem myslela, že to je jako když nahraješ novou verzi, tak tu starou smažeš, ale s datama přeci nehejbeš, ne? Ne, že smažeš komplet všechno, co je na disku! Jsem tam měla práci za čtyři roky! To byly moje záložní data! Tydlety data v tomhlenctom pičítači! MOJE!!! Mám ho odkoupený z práce, však víš... Defacto jsem tam měla spoustu ostrejch dat, který jsem ani nikdy neměla doma! Co budu dělat!?"

On:"Mělas zálohovat na céda, žes to nedělala, tvoje blbost. Vidíš, vidíš..."

Já:"Nejsem naučená zálohovat na céda, páč vypalovačku nikde nemám k dispozici, neumím to, chápeš? Nikde v hlavě nemám vybudovanou neuronovou cestu – uděláš práci a okamžitě jí vypálíš na cédo! Na disketu se to nevejde a data většinou posílám mailem sem a tam, takže jsem vypalování ještě nikdy nevyužila a navíc nikde nemám k vypalovačce přístup. Prostě jsem jenom blbý uživatel a Ty mi teď říkáš, že jsem si formátování sama odsouhlasila! Nevěděla jsem to!"

On:"Věděla, nevěděla, máš zálohovat a ne nechávat data na disku. Co bys dělala, kdyby hárdisk odešel? Co?"

Já:"Neodešel by! Je jenom pár let novej! To je ale v háji!"

No chápete to? To je situace na zabití. Když už jsem tedy tak neuvěřitelně blbá, že ihned, bleskurychle a střelhbitě nepochopím, že mazání Windousů je navždy a i s daty, která už nikdy neuvidím, mám jako tupá uživatelka-blondýna několik možností:

a) okamžitě vzít klíč od půdy, lano, pistoli a odkráčet k rybníku – první možnost, která mne napadla (popravdě to bylo teda takhle:"Co udělám dřív? Zardousím jeho za nezvratný egoismus s mužskou ajťáckou logikou a nebo sama sebe za důvěřivou blbost...)

b) koupit si Velkého průvodce hardwarem a softwarem a naučit se takovéhle činnosti dělat sama – kde na to ale vezmu čas při své obvyklé vytíženosti a schopnosti naplnit čas jinými důležitými věcmi než šprtat kterako na komp, to fakt nevím

c) najít profesionála, co je komunikativní a má pro uživatele pochopení, sám předvídá možné krizové situace, je precizní a myslí na detaily

Takže nakonec byl hárdisek vymontován a odnesen. Já byla na mašli, on byl s najednou blazeovaně s hodně vysokým nadhledem nepostradatelný a ten pocit moci, který asi v tu chvíli měl, ho zcela jistě hřeje ještě teď.

Za nějakou chvíli mi přestal jít net u mého domácího kompu. To byla taková druhá věc, co jsem chtěla – udělat malou domácí síť s odbočkou na net buď z jednoho nebo druhého kompu. No, jeden komp bez hárdisku, druhej se nenapojí na net, velký king odejel někam do lesů na víkend a co já tady. Dneska mojí laskavou a mírnou trpělivost osud tvrdě zkouší...

Po několika telefonátech, kdy už jsem zrestartovala snad i pracovní lampičku, mi bylo prozrazeno sladké tajemství nastavení LAN – automatické přijímání sítě. Prostě můj malý pičítač posílal impulsy jak vzteklý do hlucha, volal, volal, ale nedovolal se kvůli nevrácení nějakého trapného nastavení.

Už se té profesionalitě musím smát...

linkuj.cz vybrali.sme.sk