Lucienne

Většina z nás má v životě to štěstí, že potká člověka – nebo i víc člověků – kteří je ovlivní tak moc, že je považují za své mrkve houpající se na klacku života a nadějí. Čím rychleji jdou, aby mrkev okoukali, oňufali, užili a posléze se mrkví stali skrze prostoupení mrkve jejich těly, tím stejná vzdálenost je od té mrkve dělí – jen touha zůstat s tou mrkvovou nadějí na lepší příští – snad už za pět minut – zůstává.

Byl moje mrkev. Mrkev, na kterou jsem koukala, když mě mydlili po zadku, abych šla rychleji nebo jinam, než jsem chtěla sama. Mrkev, která mi dala ochutnat šťavnaté osvěžení v perném dni i která mi ukázala směr, kudy jít – to když sama nasměrovala klacek, u kterého byla přivázaná, do lepších a vydatnějších lovišť.

Když jsem tenkrát v únoru šla zapalovat svíčku do chrámu sv. Víta a byla odtamtud vykázána – bylo to pro něj. To jemu jsem poskytnula ušní svíčky a pro něj se modlila za lepší příští a příští lepší.

Nenarazila jsem v životě na lepšího člověka, než byl on. Měla jsem to štěstí pár chvil pobýt v jeho společnosti a pak, pak už nic.

Moje srdce zmírá žalem, moje oči jsou poslední dobou hodně slané. Studánky bolesti jdoucí od srdce, které puká touhou být vedle něj ještě pár chvil. Ještě malou chvilinku, úplně malinkou... Tu nejmenší ze všech...

Nebyl moje láska v tom mužsko-ženském slova smyslu, byl tím, ke komu jsem se šla schovat, když bily blesky a duněly hromy – a že jich nebylo málo a byly třeskuté. Byl tím, kdo dával a určoval směr pro soucitění s bližními, kdo ukazoval kam až velkorysost může jít v lidském bytí, byl tím, od koho jsem se učila všeobecné nezištné soucitné lásce a mnohokrát jsem podala ruku neznámému člověku v anonymní situaci, protože ON mi vlil do srdce ten elixír, ten balzám soucitu a lásky k člověku. Ten základ, který jsem v sobě nosila dlouho zaléval a opečovával, až ve mně vyrostl takový člověk, jaký jsem teď a doufám, že jeho vliv ve mně zůstane až do konce mých dnů a nikdy na něj nezapomenu.

Nezbývá než poděkovat za těch pár chvil, které jsem měla tu čest strávit v jeho přítomnosti, charisma, které z něj tryskalo jsem hltala jako ten nejsladší nektar s tím, že vše má svůj konec a jednou se naše cesty rozejdou. Pro mně to bylo příliš brzo a těžko se s tím vyrovnávám. Proto píšu tenhle příspěvek, vím, že si to nikdy nepřečte, nikdy se to už nedozví, nikdy už mu to nebudu moci říct z očí do očí – jak moc pro mně znamenal a kolikrát mi zachránil život v tom nejživotnějším slova smyslu, ve smyslu lásky, pokory a odevzdání se v kontrastu bezmoci, vzteku a ponížení.

Alespoň v tomhle smyslu je tohle moje zpověď do éteru lidstva. Odešel a už se nevrátí... Kéž bych i já mohla někdy splatit dluh, který vůči němu mám, někomu jinému a dala ten dar, který jsem dostala, dál jak hořící pochodeň, která poputuje člověk od člověka jako pohlazení v době, kdy to bude potřebovat.

Z mých očí kanou slzy, chutnají slaně a jejich proud vypadá nekonečně. Sůl je prý nad zlato, bez soli prý není života a láska i bolest slaně chutnají.

Sbohem, soli mého života, sbohem...

linkuj.cz vybrali.sme.sk