Lucienne

 Asi před rokem jsem si koupila z druhé ruky jednu z knížek osmidílné série o skřítcích muminech od Tove Janssonové.

Vyrůstala jsem se světem muminků, prožívala s nimi dobrodružství v čarovné zimě, snila o obláčcích, které létají na zavrtění zadečkem spojené s přesunem těžiště, o tom, v co se proměnily třetí zuby v čarodějově klobouku a o tom, jak to dopadne s Muminkem a slečnou Ferkou.

Kreslila je, obzvlášť Muminek na lyžích se mi povedl. Měl ten správný ztrápený výraz a překřížené lyže před splužením prudkého kopce.

Povídala o nich, přimýšlela si další příběhy a po letech jsem náhodně narazila i na samolepky s muminky, které jsem samozřejmě koupila v hojném počtu asi dvou platíček a co jsem mohla, to jsem oblepila. Svět muminků je mi tudíž věrným společníkem, stejně jako Zeměplocha a pár dalších světů.

Když jsem tedy tak stála v tom mém pokoji a dívala se kolem sebe, padl mi zrak na knížku Kometa. Tísnila se mezi akademickým slovníkem cizích slov a Koncem dějin od Fukuyamy. Byla tam tak nesystematicky zařazená právě proto, že jsem si jí chtěla v nejbližších měsících přečíst a nechtěla jsem na ní zapomenout. A nikdy jsem na ni neměla čas. Vždycky se našlo něco důležitějšího, než si prožít kousek muminích dobrodružství.

Vzala jsem ji do ruky, překročila ty čekající pytle s bývalými pracovními po(d)klady, zapomněla na vytrvalé nádobí, vnitřní bolest ze ztráty jistot zavřela do kabrdu někde v hlubinách duše a šla na to.

A najednou už jsem v tom jela. Aha, tak proto bydlí Ondratra v jeskyni, tak takhle se potkali se Šňupálkem, tak proto je Čenich takový, aha aha aha. Najednou se celý svět smrsknul do Poznání souvislostí. Bylo to jako když přečtete nebo shlédnete kus série a potom si teprve pustíte úvodní díl, kterým se zahajuje tušení souvislostí v daném světě. Je to to významné AHA! Tak proto to je teď jak to je!

Přišlo mi to jako významná synchronicita v mém životě.

Najednou mám spoustu času, nemusím do práce, nemusím dělat to nebo ono, jsem svobodná v absolutním významu toho slova. Mám tudíž čas si jen tak přemýšlet, filosofovat, nacházet svá AHA, dělat všechno, na co jsem dřív prostě neměla čas. Nacházet svou vlastní zem pod nohama, vnímat svoje silné stránky i ty slabé, aby já první nebylo já poslední... Smířit se a nabrat nové síly. Nabrat nový směr...

Na druhou stranu, když jsem si skládala v hlavě seznam činností, kterým bych se chtěla nyní intenzivně věnovat, množství knih z toho okruhu mých koníčků, které bych chtěla přečíst a další aktivity naprosto nezbytně nutné k životu, no...

Kritickým okem zhodnoceno, mám co dělat až do konce svého života a stejně to zřejmě nestihnu. A to bych ještě nesměla chodit do práce a musela bych mít značné finanční prostředky k dispozici...

Co je tedy lepší, vědět co chci a nemít na to čas ani prostředky, nebo sladce nevědět a taky na to nemít čas ani prostředky?

Hlavně, že aspoň v tom muminím světě jsem si trochu jistější..


 

linkuj.cz vybrali.sme.sk