Lucienne

Když tady tak piju ten grog, řádně silný a oslazený, zabalená v dece, v kazeťáku zní Twin Peaks theme, koukám na chrápající myši a tu novou rozsvícenou lampičku z Ikey, je mi už dobře.

Obloha dávala tušit zážitek intenzivní. Když začalo foukat a stmívat se vinou oblačnosti, vzala jsem na sebe volné letité oblečení, co je moje nejpohodlnější, sebrala karimatku a letěla ven do parku.

Všichni, co byli ještě v parku v tom létajícím listí a větvích, se spěchali schovat. Já jsem si sedla na rozbalenou karimatku na své oblíbené místo na trávníku a čekala. Nebyla jsem lovec tornád, který jezdí za tornády s vybavením, byla jsem čekající koukač, užívající si pomyšlení na ty předpovězené nebezpečné doprovodné jevy silné konvexní bouřky.

A těšila jsem se.

Bouřka šla od západu. Karimatka pěkně hřála pod zády, to už jsem si lehla a pozorovala oblohu a blesky mezi různě nabitými mraky. C+ ku C- přes celou oblohu několikrát za sebou, nádhera. Kolem mne začaly rotovat klacky servané ze stromů okolo. Ptáci létali tak nízko, že málem naráželi do odpadkových košů. Začalo hřmít a hřmít neustávalo. Blesk stíhal blesk (C+ ku G-), vrby se skláněly k zemi stejně jako břízy a keře. Vítr řval.

A začaly padat kroupy jako holubí vejce. Už jsem se těšila míň.

Během pár desítek sekund jsem se domlácená zvedla alespoň do sedu. Mít rozbitý obličej z toho, jak ho nastavuju kroupám, to fakt nemusim...

Ochladilo se. Citelně. Uvažovala jsem nad pojmem těšit se na něco.

Byla jsem ráda, že se pode mnou na karimatce vytvořila loužička z roztátých krup smíchaná s částí vodních provazů. Ta byla aspoň teplá. Všude kolem mně byla kosa jak z nosa, peklo kam jsem pohlédla. Zaujmula jsem pozici skrčence a snažila si nevšímat bíla z krup kolem sebe. Kroupy, co přistály na mně jsem němě pozorovala, jak roztávaly. Kdybych se pohnula, přišla bych o teplo, které jsem horkotěžko tvořila a udržovala tím, že jsem byla stočená do klubíčka.

Vlevo asi padesát metrů ode mne jsem si všimla vytrvalé osoby v černém, která prostě jenom stála a koukala do deště. Celou dobu, co jsem se tam nechávala ubíjet, tam asi stála, na mně se nepodívala a zdálo se, že se dokázala dívat nehnutě dívat na oblohu. Narozdíl ode mne, která prostě vyměkle nesnese nějakou tu kroupu nebo neutuchající vodní proud do oka. Pch.

Těšit se? Zvídavost? Přirozená zvídavost? Co to je za sprosťárny??? O tom mi vůbec nemluvte...

Přestaly pršet kroupy a už jenom lilo. V mých utlučených pantoflích byly utlučené klíče s utlučenými brýlemi. Začala jsem se trochu třást zimou. Vědoma si toho, že bouřka nebude trvat déle než hodinu,vydržím.

Těším se, až to přestane.

Začaly znovu padat kroupy. Už jenom velikosti skleněnek. Přikryla jsem se víc sama sebou. Kolem běželi nějací kluci, co se chránili svetry nad hlavou. Měkoni! A nebo ne?

Po hodině krupobití spojeného se silnou bouří, začalo konečně jenom pršet. S tím, že už jsem si slibované jevy zažila, kromě teda toho tornáda, chci jít domů. Rozmokl mi suchý zip na pantoflích tak, že je nyní mokrý a na dvě části.

Jdu domů bosa. Potok se rozvodnil. Cestou, když jsem ho brodila bosa přes velké kameny, byl prudký. Zvládla jsem to.

A pak čekejte na trombu. Průvodní bouřkové jevy Vás utlučou do modra a ještě přijdete o boty. Osoba v černém byla nějaký nový druh odpadkového koše. Iluze zmizela, jako když utne. Bylo po dešti. Kouzelný svět lapače počasí se rozplynul...

linkuj.cz vybrali.sme.sk