Velká funkcionalistická krychle se pne na Vyšehradě. Svým způsobem je její okolí podobné Ostravě, protože v centru Ostravy jsou také moderní plastiky, i když na tu hezkou modrou ostravskou s brýlemi ty kroucené žluté trubky a další abstraktní díla nemají. Když jsem tam přicházela k architektonickému squo(s)tu, plnému dlouhých chodeb a slepých schodů, žádné dílko se mi extra nelíbilo a několikrát jsem přemýšlela o smyslu výtvorů, protože jediné, co ve mně vzbuzovaly, byl zmatek z nepochopení básníkova vyjádření.
Když jsem se konečně prodrala skrze ty stovky spolutestovaných z pokročilého anglického jazyka do třetího patra, tak jsem v údivu hleděla na tkaný gobelín přes celou stěnu.
Gobelín zobrazoval, jak jinak, slávu matky měst Prahy. Zkoumala jsem, jak se dotyčnému dokonale povedly ty utahané, šedivé a ostré obličeje, naprosto nevyjadřující radost, ale strhanost, námahu a skoro bych řekla, že postavy byly zachyceny v okamžiku několikahodinového přemáhání nutkání na onu stranu. Prostě napětí bylo očividné.
Možná původně zamýšlené ladné oblé ženy s příjemnými rysy byly zaměněny za jakési ukřičené děvy, které prostě působily jak pěst na oko. Vlevo Dvořák se Smetanou s vážným výrazem v tváři, z každé strany krku jednu iniciálu. Chvíli jsem nevěděla, jestli tam nezamíchali taky divě vypadajícího Ĺudovíta Štúra v rámci pozitivní diskriminace, ale nakonec jsem se podívala dobře a byl to nějaký L.J., takže Janáček. Ale byli si podobní, opravdu...
Ale největší gól byl, když jsem se snažila rozluštit vpletené dominanty Prahy, od Vyšehradu přes Národní divadlo až k...
K čemu myslíte?
Jo, poznám tkané kongresové centrum vedle Stavovského divadla a Žlutých lázní. Taky na to funkcionalistické bludiště ukazovala taktovka divého vyšívaného dirigenta s plandavým oblekem a přerostlými prošedivělými vlasy. To, abych to nepřehlídla a pochopila monumentalitu vrcholného architektonického díla...
