téměř nekonečná řada. Když se konečně dostanu z trablů s časem, tak zase perlím jinak.
V jídelně ve vedlejším podniku mají novou firmu. Dává i poloviční porce, má nové pěkné talíře, ubrusy a kytičky na stolech. Dokonce i dobře vaří.
Pokaždé si pro mě a Kebuli žádám dvě velké trojdeckové sklenice na čaj, po obědě popíjíme a probíráme nesmrtelnost chrousta.
Dnes se vyměnil personál u výdeje jídla a byla tam nová, i když od pohledu známá slečna. Když jsem jí žádala o ty dvě inkriminované sklenice, zatvářila se, že nerozumí a začala něco huhlat.Pomyslela jsem si něco o cizincích, které posadí k výdeji a ani česky neumí tak, aby porozuměli...
Opakuji tedy svou prosbu nahlas a jasně ukazuji výšku sklenic rukama. Ona opět huhlá, jako když nerozumí. Pro sklenice nejde, stojí stále na místě. Pomyslím si něco o tom, že už sem nechodí pracovat jenom východní blok, ale kdokoli.
Zkusím tedy univerzální řeč – angličtinu. Ta zabere vždycky. Nic. Efekt nula. Jsem zmatená, co už mám udělat pro to, aby porozuměla, že chci dvě sklenice na čaj...
To už paní, co nás zná, nese dvě sklenice zezadu z provozovny, podá mi je a na slečnu u výdeje začne gestikulovat znakovou řečí.
V tom okamžiku si připadám, jako v tom vtipu, kdy zastaví dva české policisty nějací cizinci a začnou na ně mluvit a tázat se jich asi postupně ve čtyřech řečech. Jeden policista to zhodnotí tak, že je to smutný, ale kolik řečí cizinci uměli a stejně se nedomluvili... Česky totiž neuměli.
A já se chtěla domluvit nevědomky s hluchoněmou...
linkuj.cz vybrali.sme.sk