Lucienne

Ostrava, to je účelnost, vymakanost, elegance v jednoduchých křivkách, milý lidi, milý lidi a ještě jednou milý lidi, kdybyste náhodou vynechávali při čtení kousky řádků.

Jsou tam také pěkné domy, zajímavě řešené. Například tam je takový dům, ze kterého koukají samé trojúhelníky, různé atypické nástavby, dostavby, přestavby a stavby, těmi se to tam jenom hemží.

A to ještě nevíte to dráma s mobilem. Holky překousaly nabíječku, než jsem ji podruhé spravila, už mi chcípal mobil a já místo spravování šla na Zpívání v dešti. Ráno při odchodu jsem si nacpala izolační pásku a nabíječku ve dvou kusech do tašky s tím, že si ji spravím po cestě.

Ale ouha! Nastupuji do autobusu, zavřu oči. Otevřu oči a jsem v Ostravě. Vopravdicky to trvalo takovou chvilku. Detailisti by sice argumentovali nějakým časovým posunem pěti hodin, ale neposlouchejte je. Ve tři ráno je to tak jednoduché, prostě zavřete oči a zázrak je tady.

Všechno jsem ale vyřešila, nabíječku spravila, zkoušky absolvovala – to jako, že jsem tam přišla a odklikala si sto možností nějak a následovně jsem se šla cournout tím městečkem, kde rostou tak krásné stromy a bují zajímavá architektura.

Nevím, co dělali ve Stodolní, ale celá byla rozkopaná. Byly tam zátarasy a taky moc pracujících silných mladých mužů. Dala jsem si Guinesse z chcípáka čtyřdecky, kdepak nějaká pinta za pětapadesát kaček. Oni to točí takhle po škopíčkách, fňuk.

Vůbec moje myšlenkové pochody, když jsem fyzicky seděla ve Stodolní v Dublin pubu a pila Guinesse, byly lehce schizofrenní. Připadala jsem si jak matrjoška plná různých myšlenek, které se schovávají jedna v druhé.

Takže, sedím ve vyhlášené Stodolní v Ostravě, kde jsem poprvé v životě. Sedím tam ráda a užívám si toho pocitu, že tam sedím. Sedím ale zároveň v původně irském Dublin pubu, piju irského Guinesse, jehož si taky po pár letech užívám a přitom ještě myslím na Belfast, mojí životní lásku.

A při hledění do sklenice si říkám v té Stodolní v Ostravě v irském pubu:"Já se vrátím, jednou se tam vrátím, slibuju..."

Samozřejmě těžko se mnou přijde zákon, kdyby Vás to náhodou napadlo. Tak to jsem si už neříkala. Jenom jsem si tam tak snila.

Jo a Ostravak samozřejmě nikde... Jenom v infocentru měly všechny jeho knihy ke koupení – bylo jich asi půl stěny a paní z infocentra na mne při odpovědi artikulovala, jako kdybych snad neměla jejich výslovnosti rozumět.

A taky tam nemají novýho Pratchetta, ostraváci evidentně knihu Buch! drtivě a nezvratně vykoupili ze všech knihkupectví, které jsem cestou potkala. Prostě vědí, co je dobrý...

linkuj.cz vybrali.sme.sk