Lucienne

 
Stačilo tak málo, jako jít si na Florenc koupit lístek na Ostravu. Cestou pršelo jako z konve, já v sandálech – takových těch plyšovkách, co v nich můžete chodit pořád a pochopitelně ponožky včetně bot kompletně mokrý.

Mně voda nevadí, koneckonců v těle máme 70% vody, ale pan malý Ken Watanabi – fakt! – mne chytnul a už naříkal, že já mokrý a já zima a ponožky uplně mokrý a on dát velká sleva. Trvalý odpor zlomila cifra dvou stovek, koneckonců kecky potřebuju do posilky, pořád tam chodím v takových odrbaných stařečkách. A boty vypadaly dobře.

Nojo, zádrhel byl trochu ve velikosti. Já mít špatná velikost noha. Na moje podotknutí, že já nemít špatná velikost, oni mít malé boty a vůbec malý národ s malýma nohama, že za to nemůžu, mám prostě normální nohu ke své výšce, přinesl malý Ken jiné boty. Modrá barva jim asi na moje ťapinky došla, takže přinesl šedivé a ať jsem ráda, jiný nemá a navíc velká sleva a já mít mokrý ponožky a pršet.

Koupila jsem si tam rovnou ještě boty k vodě, když už tak už. Ty už byly za tvrdou měnu.

Odcházela jsem v nových botech chudší o dalších třistapadesát kaček, ale bohatší o nové boty. Doma jsem boty vyložila k botníku a co myslíte...

Vydržely nový asi dvacet minut. Když jsem si říkala, že jsou myši nějak tiše, zjistila jsem, že mi žerou moje nové boty. Jojo...  Teď budu chodit  nejenom v asijských botách, ale  ještě k tomu v ožraných asijských botách. 

Guma ve všech podobách, to milujou... Nesmíte si ale nic gumovýho koupit. Ono je asi jedno, kde si co člověk koupí, myši nejsou vybíravé, zvlášť potkani...

linkuj.cz vybrali.sme.sk