Lucienne

S pousmáním vzpomínám na chvíle před státnicema a u státnic. Sice vzpomíná každý, ale já obzvlášť. Jak už jsem naznačila v komentářích, něco nevyšlo a tak jsem dopadla sice líp než sedláci u Chlumce, ale byla jsem zato pasována na Cimrmana a to přímo děkanem.

První byl omyl paní asistentky, která mne obeslala s dopisem, kde byl rozpis na státnice na jinou adresu. Druhý byl také omyl paní asistentky, která dostala takové instrukce, že mi nemá nic dalšího ohledně státnic včetně posudků posílat, protože jsem  – a to je ale odporné slovo – neplatič – a podle toho se má ke mně chovat. Jak už asi tušíte, nebylo to tak a ona nevěnovala ani minutu, aby si to ověřila.

Třetí takovou nešťastnou okolností byl třičtvrtě roku trvající zánět trojklanného nervu, který mi znemožnil odevzdat včas bakalářskou práci a to tak, že o jeden jediný blbý týden. A když už jsem ji odevzdala, tak zase přetížený vedoucí práce zapomněl, že ji měsíc předtím kontroloval a také mi to dal hezky sežrat v posudku. Nicméně oponent vedoucímu oponoval velmi tvrdě a dal mi mnohem lepší posudek, než on. Sranda, že? A pochopitelně mi práci nepřijmuli k obhajobě na květnový státnicový termín. Takže posun na leden dalšího roku.

No a ve finále mi poslední zkouška utekla o čtrnáct dní z důvodu dlouhodobé nepřítomnosti profesora a on odmítl zkoušku antidatovat. Když už se mnou takhle několik lidí vydrbalo, nepočítala jsem s nějakou benevolencí ohledně čtrnácti dnů zpoždění a tak jsem si v hlavě přesunula termín o dalšího půl roku dopředu. Když už, tak už.

Tím, že se mnou nekomunikovala asistentka a já byla zdrcená tak, že jsem ani neodevzdala index s tím, že mám rok čas, tak mi šest dní před faktickým termínem státnic v lednu došel výhružný mail, že jestli neodevzdám index a výkaz zkoušek, státnice nedělám.

Posudky nikde, zvací dopis nikde a při komunikaci došlo téměř ke slovní inzultaci paní asistentky z mé strany. Tak já tady překonávám takové svízelnosti a ona si dovolí mi říci, ať si pro posudky a zvací dopis dojedu osobně třista kilometrů, že ona mi je faxem prostě neodešle z důvodu mého neplacení služeb spojených se studiem. Ani nemusela mávat červeným hadrem, výsledek byl stejný. Myslím, že si doteď neuvědomuje, jaké má štěstí, že ještě žije. Nebýt to těch třista kilometrů...

Takže ve čtvrtek večer mi odpadla od ruky knížka – shodou okolností Pratchett – a ujal se vlády organizační člověk ve mně. Nalajnovala jsem si dny do hodin, první den jela jako fretka plných 20 hodin, druhý den pochopitelně tělo nechápalo a tak jsem musela zvolnit. Nicméně, spala jsem těch pár dní tři hodiny denně a nějak to šlo.

U státnic nic nevěděli. To, že jsem měla šest dní na přípravu díky organizačnímu omylu, jó to paní asistenka neřekla. A já taky ne, když ona nepřizná svojí chybu, já na ni upozorňovat nebudu, mám taky nějakou čest.

Oči vyvalený kofeinem a naprostým vyčerpáním, bledá jak zeď, ruce klepající se, od žaludku nevolno. Jo, tak to bylo. Dokonce se mi několikrát ptali, jestli nehodlám omdlít. Doufala jsem, že ne.

To bych nebyla já, abych se to nepokusila uhrát na srandu. Černej humor, to je moje. Prostě řeknu, co vím a nějak to dám. Prozradím Vám na sebe pár perliček, smáli se všichni.  Od děkana, socioložky, psychologa až po přísedícího. Všichni kromě mně. Co smáli, plakali smíchy a psycholog málem spadnul ze židle. Jo a vedoucí práce? Ten radši vůbec nedorazil.

"Tak třeba ta Vaše divize v Praze na místě XY..." ? "...Vy to tam znáte?"

"Tak už řekněte, podle čeho jiného můžeme rozčlenit divize v podniku než podle rozdělených financí? No... Co je třeba mezi Čelákovicema a Káraným?" .......... "Most? Řeka? Taky zdymadla..." Očekávaná odpověď byla geografické členění – prostor.

"Proč tedy ten Pepíček říká:"Pepíček má žízeň?" " ........... "Protože má žízeň?" Očekávaná odpověď – doteď nevím, protože tvorbu sebeuvědomění jsem zmínila zároveň s přechodem od používání třetí osoby dítětem do používání tvaru "já", tudíž uvědomění si vlastního já.

Prostě tonoucí se stébla chytá a já jsem byla ráda, že mi to po hodině zkoušení dali. Prý mi to dali za humor, protože už se dlouho tak nepobavili. Samozřejmě, že jsem taky něco uměla... To mi přiznali. A taky jsem byla úplně poslední ten den... Dali mi ovšem štempl Cimrmana, který vždycky říká pravdu, ale ta pravda je naprosto nepoužitelná v dané situaci.

Jak rychle vědomosti přišly, tak odešly. Vyspala jsem se z toho a byla jsem opět netknutá nějakými znalostmi. Takže myslím, že chápete, jak se teď cítím.

Cítím se dutě...

linkuj.cz vybrali.sme.sk