Tak nastává těžký čas. 28 dní do přijímaček.
Ne že bych si neuvědomila, že nic nevím, moc kecám na netu skrzevá blog, chodím do bazénu, na squash, do hospody, dobrovolničím s nevidomými, píšu si s jedním bezva klukem a taky chodím do práce, zlobím se s klienty, mám radost s klienty, nestíhám, sem tam něco stačím, házím si nohy na stůl i hledám s klíčem a provazem dveře od půdy, zoufám si i jsem odevzdaná a smířená s budoucí porážkou, zase se odrážím ode dna a chci bojovat, zase upadám do bahna na dně a topím se...
Potřebuju pomoct a nevím jak si pomoct, na obě ruce koukám a hledám tu pomocnou ruku a nic, ruce to za mě neudělaj, jsem nevyspalá, unavená, žížnivá po vědomostech, ale z různých oblastí, nejenom ze školy. A to je problém.
Chci hrozně moc vědět a přitom vím tak málo. Chci se učit a přitom zapomínám. Chci si pamatovat, ale nepamatuju si, co bylo včera.
Pamatuju si lidské osudy, jak jim ulehčit, adaptuju se na tisíc a jeden lidský život. Pomáhám.
Blízké okolí je zmatené, jsem neřízená střela. Neumí mě řídit, už se ani nesnaží, jenom na mé akce tiše mlčí, to bolí. Nezájem mě ubíjí. Nechtějí pochopit sílu srdce v pomáhající profesi, nechápou bezpodmínečnou lásku k lidem, odsuzují mě za jinakost mé cesty.
Myšlenku kdo má diplom, má ve střevíčkách šlapat za kostýmkovou kariérou neberu. Nacházím uspokojení skrze srdce, ne tabulky.
Myslím instinktivně, pracuji automaticky, spím tvrdě. Nevyznám se a padám do hlubin. Střízlivím po dvou pivech těžce. Smrt, život, radost, vědění, škola, knihy, samota, potkani, léto, zeleň, stromy, potok, řeka, nevidomí, činnost, milovat se, plakat, vědět. Brouzdám se myšlenkami. Jsem osamocená ve svém shonu, líném shonu. Chci.
Strašně se tam chci dostat a je to tak daleko a přitom tak blízko.
Držte mi palce, jdu na to!!!
linkuj.cz vybrali.sme.sk