Lucienne
Dva potkani běželi přes dvůr. Jednoho z nich kdosi zabil. Druhý potkan zůstal bez hnutí sedět. Zjistilo se, že je slepý. Vedle mrtvého potkana bylo nalezeno stéblo slámy, pomocí něhož vedl svého slepého druha přes dvůr...
Autobus? MHD? Opičí láska?
Račteee si přéééčíííst tuto stoooory, vážené dáááááámy a pánovééééé! Nevídáno neslýcháno! Tento příběh se opravdu stal a tak vemte si z něj ponaučení, kterako mají dnešní autobusáci tvrdý chléééébaaa a z dětiček rostou chlapííícííí samostatnííí a rozumnííí, budoucííí můůůžíííí.....
Sedím si tak v autobuse, specificky zamyšleně koukám – termínus technikus je čuměti – a najednou autobusák prudce zastaví. Ne nijak moc prudce, ale trhne to.
Vepředu jedno dítě začne plakat. Jedna matka začne vyvádět. Autobus stojí. Rozjede se, stojí, rozjede se, stojí. Vždy na matčin křik zastaví. Na další zastávce zastaví definitivně. Cestující si musí vystoupit a čekat na jiný autobus.
Jdu se podívat, co se stalo. Ne že bych chtěla pálit do vlastních řad, ale blondýnka, evidentně chemická, malá, vysportovaná, s klukem asi tak jedenáct, dvanáct let, spíš dvanáct, už stojí na zastávce.
Kluk usilovně natahuje, maminka ho hladí po zádech a lituje ho. Kluk je ve světlém, značkovém oblečení, naprosto čistém, naprosto zdráv, možná se trochu leknul, jak to trhlo. Jinak mu nic není.
Matka křičí na řidiče, že tohle se musí vyřešit, že nemůže zastavovat tak, aby lidi padali na zem. A autobus stojí a lidi na zastávce čekají na další.
Když jsem se zeptala, proč autobus zastavila, začala na mě křičet na plné kolo, že já bych se asi na svoje dítě vysr..a. Nějak jsem neměla sílu jí říct při jejím afektivním záchvatu, že já bych svoje dítě neučila zastavovat autobus plný lidí kvůli leknutí.
Tohle se přece stane ještě mnohokrát a už mnohokrát se stalo. Holt se řidič překoukl nebo prostě reflex neměl zrovna rychlý, ale nikomu se nic nestalo, tak co se tím vyřeší? Nic. Akorát se pár lidem zpozdí doprava někam a kluk se naučí brečet kvůli maličkostem. K čemu to je tomu klukovi? Jestlipak také když se pere s klukama přiskočí maminka, aby pofoukala modřinu?
Pak mají z kluků vyrůst muži, kteří mají vést své rodiny ke spokojenosti a vychovávat ze synů zase muže. Jak se to mají naučit, mají-li takovéhle vedení?
Prostě jsem vůbec nezachápala...
Ale o něco víc jsem pochopila generaci dnešních mladých mužů, kteří žijí do čtyřiceti padesáti šedesáti s maminkou, vždycky chráněni, vždycky v rodině, vždycky s nejlepší péčí, kterou manželka prostě nemůže poskytnout, vždycky s teplou čekající večeří a vyžehlenou košilí na další den. Vždycky dokonalí, jedineční a absolutně bezpodmínečně milovaní. Jenom si odskočí zplodit potomka, aby se maminka měla k čemu dál upínat a pak se rozvedou kvůli manželčině nedostatečné péči o jejich rozkvět, kvůli nedostatku času, kvůli...
Myslím, že spoustě takových maminek vděčíme za dnešních padesát procent rozvedených rodin.
Ale tohle začalo už tak před šedesáti až osmdesáti lety a jenom se to stupňuje. Kam to půjde dál? Co budou dnešní samoživitelky a singlové dělat za padesát let? Kdo dětem jejich dětí ukáže cestu, jak žít ve dvou? Jak být ohleduplný, tolerantní a nefňukat kvůli maličkostem?
Zase končím otazníkem. Myslím ale, že tohle téma se ani nijak jinak končit nemůže. Je to prostě jeden velký sociologický otazník.
Vepředu jedno dítě začne plakat. Jedna matka začne vyvádět. Autobus stojí. Rozjede se, stojí, rozjede se, stojí. Vždy na matčin křik zastaví. Na další zastávce zastaví definitivně. Cestující si musí vystoupit a čekat na jiný autobus.
Jdu se podívat, co se stalo. Ne že bych chtěla pálit do vlastních řad, ale blondýnka, evidentně chemická, malá, vysportovaná, s klukem asi tak jedenáct, dvanáct let, spíš dvanáct, už stojí na zastávce.
Kluk usilovně natahuje, maminka ho hladí po zádech a lituje ho. Kluk je ve světlém, značkovém oblečení, naprosto čistém, naprosto zdráv, možná se trochu leknul, jak to trhlo. Jinak mu nic není.
Matka křičí na řidiče, že tohle se musí vyřešit, že nemůže zastavovat tak, aby lidi padali na zem. A autobus stojí a lidi na zastávce čekají na další.
Když jsem se zeptala, proč autobus zastavila, začala na mě křičet na plné kolo, že já bych se asi na svoje dítě vysr..a. Nějak jsem neměla sílu jí říct při jejím afektivním záchvatu, že já bych svoje dítě neučila zastavovat autobus plný lidí kvůli leknutí.
Tohle se přece stane ještě mnohokrát a už mnohokrát se stalo. Holt se řidič překoukl nebo prostě reflex neměl zrovna rychlý, ale nikomu se nic nestalo, tak co se tím vyřeší? Nic. Akorát se pár lidem zpozdí doprava někam a kluk se naučí brečet kvůli maličkostem. K čemu to je tomu klukovi? Jestlipak také když se pere s klukama přiskočí maminka, aby pofoukala modřinu?
Pak mají z kluků vyrůst muži, kteří mají vést své rodiny ke spokojenosti a vychovávat ze synů zase muže. Jak se to mají naučit, mají-li takovéhle vedení?
Prostě jsem vůbec nezachápala...
Ale o něco víc jsem pochopila generaci dnešních mladých mužů, kteří žijí do čtyřiceti padesáti šedesáti s maminkou, vždycky chráněni, vždycky v rodině, vždycky s nejlepší péčí, kterou manželka prostě nemůže poskytnout, vždycky s teplou čekající večeří a vyžehlenou košilí na další den. Vždycky dokonalí, jedineční a absolutně bezpodmínečně milovaní. Jenom si odskočí zplodit potomka, aby se maminka měla k čemu dál upínat a pak se rozvedou kvůli manželčině nedostatečné péči o jejich rozkvět, kvůli nedostatku času, kvůli...
Myslím, že spoustě takových maminek vděčíme za dnešních padesát procent rozvedených rodin.
Ale tohle začalo už tak před šedesáti až osmdesáti lety a jenom se to stupňuje. Kam to půjde dál? Co budou dnešní samoživitelky a singlové dělat za padesát let? Kdo dětem jejich dětí ukáže cestu, jak žít ve dvou? Jak být ohleduplný, tolerantní a nefňukat kvůli maličkostem?
Zase končím otazníkem. Myslím ale, že tohle téma se ani nijak jinak končit nemůže. Je to prostě jeden velký sociologický otazník.
Komentáře (3)
Tip:
Važte dobře, na koho odkazujete a zda komentujete smysluplně.
nevim jaká je tvoje osobní zkušenost s muži ale v dospělosti se jim to moc nelíbí a chtějí být samostatní a nezávislý,horší je to s holkama setkal jsem se s několika osudy,včetně sebe,že žena odešla kvuli svoji matce od rodiny a ještě si kolikrát stěžují jak jsou k nim muži nespravedlivý a to mají výhodu že jim soud většinou svěří děti.
tohle je jediná pozitivní diskriminace u soudu. Většinou žena získá děti. Ale co byste s nima celej týden dělali? Chlapi fungujou tak na dvě hodiny v neděli odpoledne :-)
A ženy? Znám dobrý ženský, ale i blbý. To samý mužský - i dobrý i blbý znám.
Je mi líto to s tou Tvojí ženou. Někdy se holt nezadaří. Ale fakt jsou na vině většinou muži, když se manželství rozvádí :-(
A ženy? Znám dobrý ženský, ale i blbý. To samý mužský - i dobrý i blbý znám.
Je mi líto to s tou Tvojí ženou. Někdy se holt nezadaří. Ale fakt jsou na vině většinou muži, když se manželství rozvádí :-(
Témata
Odkazy
Lucienne by Lucienne Poláková is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.