Lucienne

Spousta lidí by mi asi řekla, že se dívám na svět idealisticky a z komárů dělám velbloudy. No, z takových komárů já budu dělat velbloudy ráda.

Někteří lidé dokonce říkají, že když si myslíte to nebo ono, jste moc mladí. Po takových pětadvaceti třiceti letech takových hlášek, když to na Vás zjevně nezanechá žádné stopy a Vy se díváte na svět pořád stejně, si myslím, že nejsem moc mladá. Jsem prostě taková a vyhovuje mi to.

Co je to za svět, kde někteří bourají druhým jejich vzdušné zámky? Proč je nenechají žít v jejich světě, kde oni preferují prostě to pozitivní před tím druhým? Mně by to nebavilo neustále myslet na to, že svět je zbastardělý, jdoucí od desíti k pěti a prostě pěkně na prd. Není to náhodou otázka náhledu na realitu kolem nás?

Když bych se chtěla zabývat tím trpným, můžu se tím zabývat celý život a nevyčerpám zdaleka všechny křivdy a bezpráví, všechno utrpení na světě.

ALE

Když bych se chtěla zabývat tím činným, pozitivním a láskyplným, také se tím mohu zabývat celý život a zdaleka nevyčerpám všechny ty krásné věci, malá i velká hrdinství obyčejného člověka a nádheru emocí, pocitů a lásky.

A o tom to je. Co si vyberete? Který kus koláče nakousnete? Já už si vybrala.

A to zdaleka neznamená, že budu nad tím bolavým přivírat oči a otáčet se na druhou stranu. Malovat si takové Potěmkinovy vesnice. To znamená, že budu koukat, kde mohu přiložit ruku k dílu, abych někomu ten svět udělala o něco barevnější.

Vnímat, jak někomu křivdí a ubližují mu a nic proti tomu neudělat je stejné, jako si přihodit kámen. Chtít něco udělat pro celý svět je nemožné, utopíte se v tom. Ale pro konkrétního člověka v daný čas a na daném místě můžete udělat sakra hodně. A pro něj třeba budete v tom okamžiku ten svět, který mu přišel naproti, když on už nemohl dál. A to se počítá!

Četli jste Otakara Batličku? Jeho kniha Na vlnách odvahy a dobrodružství je naprosto úžasná. Nepamatuji si už úplně přesně ten příběh, ale pojednával o dvou bratrech. Jeden byl snad letec na frontě, patriot, který bojoval za svou vlast. Druhý bratr byl doktor – vědec, který zkoumal v laboratoři nějakou těžkou nemoc. Oba zemřeli na to, s čím zacházeli. Oba byli hrdinové, nedá se říct, který víc. A tak je to i dnes.

Víte o tom, že i dnes existují lidé, kteří se věnují naplno lidem se syndromem imunitního selhání (HIV pozitivním)?

Víte o streetworkerech, kteří jdou a třeba vyměňují použité jehly a stříkačky u drogově závislých?

Víte o lidech, kteří jdou do romské komunity a snaží se vyhledat nějakou malou možnost třeba pro nadané romské dítě?

Pomáhají jednotlivcům a přece jsou pro celek neuvěřitelně užiteční. To díky nim je o něco více slunce a o něco méně zoufalství a bolesti.

A jestli si teďka někdo myslíte, že takoví lidé musí být šílení, že Vy byste nikdy, ale opravdu nikdy do takového prostředí nešli, mezi takovou spodinu a třeba postižené a nemocné, tak si ten příspěvek přečtěte ještě jednou, než ho dočista zatratíte.

Tohle je každodenní hrdinství, stejné jako hrdinství sestry, která vyměňuje plíny retardovanému třicetiletému muži a nebo jako hrdinství kamaráda, který svým nezaujatým vyslechnutím člověka na dně mu pomůže odvrátit akt zoufalství, ať už je to cokoli.

A víte, co je na tom nejtěžší? Dělat tyhle malé věci každý den. Každý den někomu, komukoli, udělat malé slunce. Každý den někomu udělat radost.

Mojí kolegyni umírá v nemocnici maminka. Již několik měsíců se pohybuje na okraji onoho světa. A ona za ní chodí den co den. Každý den jí nese kastrůlek s jídlem, co kdyby chtěla pojíst. Každý den, než odejde z práce kastrůlek s láskou ohřeje v mikrovlnce a zabalí, aby jídlo vydrželo teplé. Každý den jde a postará se o ni. Je to obyčejná dcera, stejná jako mnoho jiných dcer u svých starých matek.

Je tohle také hrdinství? Neutéct a postavit se čemukoli tváří v tvář, i když to bolí a svírá a je to beznadějné? I když je to část našeho života?

Jste také sluncem?


Zde příspěvek končil v sobotu 7.5.2006 odpoledne.

V noci ze soboty na neděli její maminka zemřela.

Kolegyňka si tento příspěvek nemohla přečíst v době, kdy jsem jí zde, v sobotu, hluboce oceňovala za její velké srdce a neutuchající aktivitu ohledně maminčina pohodlí. To je mi líto.

Je mi líto, že ji mohu takhle veřejně písemně ocenit až když je vlastně po všem.

Přeji jí tedy alespoň upřímnou soustrast.

Díky Zdeňko, pro mě jsi hrdinka, která dělala co mohla, aby své mamince ulehčila poslední cestu. Chtěla bych být jednou tak statečná, jako jsi byla Ty. Chtěla bych být tak trpělivá, obětavá, milující a láskyplná, jako Ty. Chci, aby jsi věděla, že si Tě nesmírně vážím za to, co pro nás všechny děláš. A jestli Ti to říkám málo, doufám, že to říkám aspoň od srdce. Nejvíc bolí to, co člověk nedokáže říct včas. Vždycky jsem se snažila říkat každému to dobré a to dostatečně včas a hodně to opakovat. Tady se mi to z důvodu ožehavosti situace prostě nepodařilo. Promiň.
Budu se snažit být lepší.
Tvoje Lucy

linkuj.cz vybrali.sme.sk