Lucienne

Hrdina dne:"Hodně let jsem měl čubinu německého ovčáka Barču o kterou jsem před vánoci přišel kvuli stáří.Říkal jsem jí, že je moje nejvěrnější protože během doby, co jsem jí měl, ode mne odešly dvě partnerky a jedna známá, co byla v podnájmu.

29.3. jel kolega shánět nějaké náhradní díly a po návratu se mimo jiné zmínil, že v prodejně náhradních dílů jim přes plot v noci hodil někdo dvě štěnata, psa a čubičku, a když je neudaj tak je předají do útulku.

Druhý den jsme se jeli podívat.Samozřejmě se mi hned čubinka líbila, tak pani byla ráda, dostali jsme nádavkem konzervu krmení a jeli zpět do práce.

Veterinář při očkování řekl že se narodila tak 25.2., takže oni vyhodili pět týdnů stará štěňátka!

A tak už je holka součástí naší rodiny, děcka mají radost, paní má radost a vůbec nám všem dělá jenom radost."

Mezitím štěňátko lezlo zleva doprava a zprava doleva kolem krku pána a vytvářelo živoucí chlupatý pás, téměř boa. Jak mělo vyplazený jazyk a lezlo přes zátylek a dávalo si neutuchající cestu kolem krku za 80 vteřin, druhý pán, co seděl zády k našemu hrdinovi, se – nahnutý nad knihou – začal trochu divit, cože ho to tam najednou teple ofuňuje a oblizuje.

Jo, dostat takhle začtená chlupatý vlhký polibek na zátylek, asi bych se taky divila. A ne málo. Pán tedy uhýbal dopředu, štěnítko se sápalo za ním a zároveň udržovalo svůj kroužek kolem páníčkova krku. Řekla bych, že bylo docela spokojené. S pánem jsme ho drbali a drželi, jeden čas se mi dokonce podařilo držet kolem krku i pána, jak jsem se snažila štěnítko odtrhnout od oslintaného zátylku druhého pána, co zrovna četl májovce nebo co to bylo.

Na závěr cesty jsme jsem si na pána vzala mailovou adresu a adresu na fotky. A víte, co jsem zjistila, že máme společné kromě cesty a zachráněného štěnítka? Bývávali jsme kolegové v práci, ale nevěděli jsme o sobě. Svět je prostě malý.

V podtextu celé cesty však bylo ještě toto:

Jak je možné, že někdo vyhodí zvíře? Ať už velké nebo malé? Můj bývalý vlčínek byl přivázaný u popelnic. Slýchávám o psech uvázaných v lese u stromů, kde se nemohou napít a tiše tam chcípnou šílenou smrtí žížní. Někteří majitelé autobazarů dělají podobná zvěrstva na hlídacích psech, kterým nedávají vůbec žádné jídlo ani vodu.

Přiznám se, že za tohle bych dotyčnému uchystala stejný osud a před tím bych mu dala pěkně přes hubu. Když o těchto věcech přemýšlím, docela si myslím, že asi nejsem jemná dívka, ale krvelačná bestie, která by fakt změnila zákony, kdyby mohla. Tyhle věci bych prostě netolerovala. A když už jsme u toho tak spoustu dalších věcí.

O to víc si vážím lidí, kteří ač nečekali a neplánovali zvířátko, šli a prostě osudu podali ruku a štěnítko nebo jakékoli jiné zvířátko prostě zachránili. V útulku totiž smí zvířátko pobýt jenom nějakou dobu a potom...

Děkuji, pane hrdino, že jste se vydal do neznáma a štěnítko si vzal do opatrování. Kdyby každé zvířátko mělo takové štěstí, jako Vaše Buffinka.

Děkuji všem, kteří tuto nebo podobnou cestu absolvovali, je to totiž potřeba. Zvířátka nejenom že jsou parťáci, ale zodpovědnost za ně máme všichni, ať už se o ně staráme nebo jim přispíváme na živobytí. Krmítka, krmelce, máčený rohlíky, plechovky s masovými směsmi až po bambusy pro pandy a banány pro lidoopy.

Příroda je kolem nás a v nás a jak se my budeme starat o ní, ona se bude starat o nás. A co jsme zapříčinili, u toho si musíme nést následky. A domestikovaná zvířata jsou jednou z těchto oblastí, kde zodpovědnost padá jenom na nás. Žádné zvíře si totiž nedomestikovalo jiné zvíře, to je jenom výmysl nás, lidí.

A proto mě bolí každá nepravost vůči lidem, zvířatům a přírodě vůbec. Když ale všichni jednou za čas uděláme něco, co pomůže druhému na Zemi, svět bude najednou mnohem příjemnější místo. Koloběh bude nastartován a třeba, až budeme jednou potřebovat my sami s něčím pomoci, někdo nám tu pomocnou ruku podá...