Lucienne
Dva potkani běželi přes dvůr. Jednoho z nich kdosi zabil. Druhý potkan zůstal bez hnutí sedět. Zjistilo se, že je slepý. Vedle mrtvého potkana bylo nalezeno stéblo slámy, pomocí něhož vedl svého slepého druha přes dvůr...
sobota, 6. května 2006
Solárko?
Zavřete blondýnu do místnosti se solárkem a vyjde nedotčena.
V rámci zušlechťování svého vzhledu jsem se rozhodla navštívit instituci solárka. V mém okolí přibývá blondýn s čokoládovou pletí po celý rok a já už jsem si začala trochu připadat jako vyblitý zelí.
Opět se vzedmula u kolegyněk vlna nevole! Bílá pleť je přece krásná, solárko je nezdravé a vlastně to vyznělo tak, že ze solárka mě budou muset rovnou vynést nohama napřed. Tak nebezpečný to je!
Jako blondýnka mám totiž takovou drobnou nedohodu se sluníčkem. Alabastr v zimě popřípadě opařené prase v létě je to, co na mě kouká ze zrcadla celoročně. A tak jsem si řekla, že to prostě zkusím. No co. Deset minut párkrát mě nezabije a možná i přestanu vypadat permanentně bílá. Přestanou různé kecy typu:"Taky už bys mohla občas jít na sluníčko." a budu ohromovat kolemjdoucí pány svým svěžím reklamovým zjevem. Blondýnám totiž opálenost děsně sluší, víte?
A tak jsem i udělala. Profesionální solárko, co koupil zaměstnavatel pro opáleníchtivé zaměstnance a které je půjčováno za pakatel na minutu, mi bylo představeno.
Masérka, která mi solárko předvedla stylem – tady se to zapíná – cvak cvak, kdybyste měla horko na obličej, tak to tady vypněte – cvak cvak a nebo jak to je – cvak cvak cvak cvak, no prostě si to zapnete, tady si to nařídíte a zamkněte se. Jo a nezapomeňte si vzít tyhle červený brejle, mohla byste přijít o zrak. Je to totiž očím nebezpečný. A odešla.
Svlékla jsem se, nasadila brýle a pomalu se přibližovala ke stroji. Potom jsem se snažila odtáhnout horní kryt tak, abych se tam vůbec vešla. Jak to ty lidi dělají? Cvak – nic, cvak na druhou stranu – taky nic. Cvak cvak cvak cvak – nic. No schválně – podívejte se s nasazenými brýlemi na trubice – nic extra nevidíte. Ani když jsou trubice aktivní ani když jsou vypnuté. Jenom ta svítilna na obličej se dala rozeznat. Tak jsem se tam nasoukala a bylo mi teplo na obličej. Hmmm. Jinak trochu chladno, ale co já vím, jak to funguje, že. Poškození zraku nebudu riskovat, vylejzat taky nebudu. Prostě to tak asi má být. Hotovo. Solárko funělo a jinak nic moc pocit.
Když jsem odevzdávala klíč od místnosti, zeptala jsem se slečny masérky, jestli mají ty trubice taky něco dělat nebo jak to funguje? Šly jsme se tam hned podívat a zjistily jsme, že jsem ho prostě neměla zapnuté. Jak prosté, milý Watsone.
Solárko bylo totiž trochu staršího data a trvalo mu několik sekund, než se rozsvítilo. A jak jsem přepínala spínač a pořád se nic nedělo, tak jsem to asi finálně vypnula.
No není nad to si odpočinout v horizontální poloze při absolutně bezpečném provozu solárka! Totiž v solární posteli...
Opět se vzedmula u kolegyněk vlna nevole! Bílá pleť je přece krásná, solárko je nezdravé a vlastně to vyznělo tak, že ze solárka mě budou muset rovnou vynést nohama napřed. Tak nebezpečný to je!
Jako blondýnka mám totiž takovou drobnou nedohodu se sluníčkem. Alabastr v zimě popřípadě opařené prase v létě je to, co na mě kouká ze zrcadla celoročně. A tak jsem si řekla, že to prostě zkusím. No co. Deset minut párkrát mě nezabije a možná i přestanu vypadat permanentně bílá. Přestanou různé kecy typu:"Taky už bys mohla občas jít na sluníčko." a budu ohromovat kolemjdoucí pány svým svěžím reklamovým zjevem. Blondýnám totiž opálenost děsně sluší, víte?
A tak jsem i udělala. Profesionální solárko, co koupil zaměstnavatel pro opáleníchtivé zaměstnance a které je půjčováno za pakatel na minutu, mi bylo představeno.
Masérka, která mi solárko předvedla stylem – tady se to zapíná – cvak cvak, kdybyste měla horko na obličej, tak to tady vypněte – cvak cvak a nebo jak to je – cvak cvak cvak cvak, no prostě si to zapnete, tady si to nařídíte a zamkněte se. Jo a nezapomeňte si vzít tyhle červený brejle, mohla byste přijít o zrak. Je to totiž očím nebezpečný. A odešla.
Svlékla jsem se, nasadila brýle a pomalu se přibližovala ke stroji. Potom jsem se snažila odtáhnout horní kryt tak, abych se tam vůbec vešla. Jak to ty lidi dělají? Cvak – nic, cvak na druhou stranu – taky nic. Cvak cvak cvak cvak – nic. No schválně – podívejte se s nasazenými brýlemi na trubice – nic extra nevidíte. Ani když jsou trubice aktivní ani když jsou vypnuté. Jenom ta svítilna na obličej se dala rozeznat. Tak jsem se tam nasoukala a bylo mi teplo na obličej. Hmmm. Jinak trochu chladno, ale co já vím, jak to funguje, že. Poškození zraku nebudu riskovat, vylejzat taky nebudu. Prostě to tak asi má být. Hotovo. Solárko funělo a jinak nic moc pocit.
Když jsem odevzdávala klíč od místnosti, zeptala jsem se slečny masérky, jestli mají ty trubice taky něco dělat nebo jak to funguje? Šly jsme se tam hned podívat a zjistily jsme, že jsem ho prostě neměla zapnuté. Jak prosté, milý Watsone.
Solárko bylo totiž trochu staršího data a trvalo mu několik sekund, než se rozsvítilo. A jak jsem přepínala spínač a pořád se nic nedělo, tak jsem to asi finálně vypnula.
No není nad to si odpočinout v horizontální poloze při absolutně bezpečném provozu solárka! Totiž v solární posteli...
Témata
Odkazy
Lucienne by Lucienne Poláková is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.