Lucienne

Vstávat ve dvě ráno, aby se člověk dopravil přes celou republiku kamsi, kde ani není označené, kde se vlastně ten slavnostní akt koná, je hrozný. Stresové bloudění s rodiči, kteří nechápou, jak to, že ani nevím, kde se to koná, je deprimující. Budiž, je to moje volba, kde studuju. Díkybohu mají lepší profesory než organizátory. Možná user-friendly organizátoři by vymysleli lepší čas než nějaká trapná osmá ráno.

Taláry. Hmm. Nevím, kolik chycených do rituálových sítí je mělo na sobě. Podle pachu asi hodně. Mít na sobě silonový talár, kam se vypotilo už pár studentů, je dost nad moje síly. Ještě, že jsem o tomhle nevěděla dopředu. A to jsem si tam brala i krém na boty s leštěnkou, abych náhodou nezneuctila univerzitní půdu špinavými špičkami. Nenapadlo mě vzít si s sebou ten nejsilnější parfém. Naštěstí jsem byla jediná, kdo leštěnku měl, takže o ni byl frkot a já jsem při tom půjčování zapomněla, cože to na mě tak čpí a vlaje. O vhodné délce taláru ani nemluvím. Dokážete si představit, co to je za sisyfofský úkol nehodit žabku při přicházení na místo obřadu za hřmotných zvuků hymny s rukama povinně založenýma v rukávech taláru o deset centimetrů delšího než jsou konce Vašich podrážek?

Čapka. Pravděpodobně je kupovali podle frenologie. Logika věci typu:„Kdo má diplom má velkou hlavu“ způsobila hon na zavírací špendliky. Ale abych nikomu nekřivdila – zavírací špendlíky měli na čapce všichni. I ti s červeným diplomem. Pod čapku by se vešel i turban (malý).

Přikázání před obřadem. Ano, jestli od té doby někomu nevěřím, tak je to ten, kdo nám všem nakazoval se NESMÁT! Nesmát, neusmívat, neprojevovat emoce, být vážný, chodit rovně, ruce v rukávech, a k tomu desetiminutové kázání o nadcházejícím rituálu řečené jenom jednou, takže už v druhých pěti minutách jsem nevěděla, co říkali v těch prvních pěti minutách a co budu dělat.

Mezitím přišlým rodinným příslušníkům na­kázali netles­kat a kdy vstát, kdy zůstat sedět a taky jim to udělali pěkně stresový.

Výsledek? Ano, všichni jsme to nějak zvládli. Ale – jedna dívka při tom omdlela, moc z nás se při tom klepalo, včetně mě. Chodili jsme tam jak zmatený myši, schodové můstky byly zákeřné a v podstatě už jenom přemýšlením nad tím, jestli máme chodit dopředu nebo kolem dokola a jak, nám zabralo tolik soustředěné pozornosti, že mnoho z nás nevědělo, co říct tomu, ke komu jsme zrovna šli. Včetně mě. Já jsem prostě slib neřekla. Dotkla se pedelova žezla, koukala jsem na něj a nic. V hlavě prázdno. To mi došlo až když ta, co šla za mnou, řekla:„Slibuji.“

V aule byl zákaz fotit, ale kdyby naši nefotili stejně jako spousta ostatních rodičů, tak nemám vůbec co ukázat. Ty fotky, který stály šest stovek, se vůbec nedají použít. Jak je to zblízka, tak je to pomalu černobílá fotografie. Černý talár, černá čapka, blond vlasy a bílá Lucy. Koukám tam jak kdyby mi před tím vysáli všechnu krev. Vypadám prostě strašně. A to mne ještě brali zespodu, zkusili jste si někdy dát baterku v noci zespodu obličeje a osvítit se? Kámoška, když ty fotky viděla – jako v podstatě jediná a navíc se zrovna promoci vyhla – se smála dlouho a od srdce a opravdu nahlas. Tak příšerný fotky prý v životě neviděla. Holt profesionální foťák dokázal svůj um.

Nicméně ono nestačí, že mám jedny normální a jedny příšerný nepoužitelný fotky. Jak stáli naši trochu bokem kvůli těm profesionálním foťákům, tak mne mohli zachytit v jednom okamžiku pouze zezadu – to když jsem odcházela s diplomem.

A víte, co na to řekla jedna moje kolegyně?

Ona:„No hezkýýý, sluší Ti to. Takhle v tom černým a ty dlouhý blonďatý vlasy…“

další fotka…

Ona:„A opravdu tenhle člověk vypadá takhle normálně?“ v tváři měla nevěřící úžas.

Já:„Ne, to jsem já zezadu.“

Vypadalo to jak kdyby tam stál ten vlasatý bratranec Itt z Addamsonovy rodiny.

Co dodat – podařená vzpomínková akce…