Lucienne

K velikonočním zvykům patří obarvená vejce, mazanec, idea žlutých kuřátek a housátek, pomlázka a tak dále a tak dále.

No a letos jsem se na celý ten mumraj chtěla vybodnout.

A prvoplánově jsem se chtěla učit. Nevím, jestli znáte ta dobrá předsevzetí, že od něčeho prostě nevstanete, dokud se to nenaučíte nebo něco neuděláte nebo cokoli jiného. Já to znám moc dobře.

Kdybych odjela kamkoli mezi lidi, neminulo by mě několik promrhaných dní nestrávených nad učením, ale nad jinou bohulibou činností – barvením vajec, ječením pod svištícími pomlázkami koledníků a v neposlední řadě tanec kolem sporáku.

Komu už svítá, tak mu svítá správně. Před koledníky jsem neunikla a k učení se v podstatě nedostala. Tu jsem přestěhovávala v náhlém záchvatu potřeby změny nábytek s kamarádkou – to byly dva prodrbané dny -, tu už nezbytně potřebovaly přesadit kytky – květináče a hlína na mě koukaly už dlouho -, no a na učení zbylo všehovšudy pár hodin.

Takže až tu budu v červenci plakat, že jsem nic nezvládnula a odevšad mě poslali zamítavý dopis, tak budete vědět proč. Život byl zkrátka vždycky v tu danou chvíli důležitější než učení.

O záchvatu stěhování napíšu zvlášť, protože to byla opravdu kapitola sama pro sebe.

Co mě ale trochu rozesmálo, byl kamarádčin postřeh, že jídlo uvařené její osobou dávám potkyšům ještě před tím, než sama začnu jíst. Prý to vypadá, že je to nechám ochutnat, jestli je to k jídlu a pak se teprve dám do jídla sama.

No já nevím, jak Vy s Vašimi mazlíky, ale my jíme s potkyšema dohromady. Jasně že máme každej vlastní mističku! Když já, tak i oni, to je logické, ne? Při hlubší úvaze na tom ale vskutku něco je. Potkyši jako ochutnávači… Hmmm. Asi ne. Zní to teda strašně. Chudinky malý. Nicméně všechno přežily a neváhám říci sežraly.

A velikonoční pondělí? Samozřejmě jsem bojkotovala kupování a barvení vajec. V klidu jsem si přesazovala své květinky mezi kvantem provokativně rozevřených učebnic, když tu někdo zvoní.

Nebudu to natahovat. Překvapivě koledníci byly malé děti, postupně jich přišlo plných šest od různých sousedů. Bez vajec jsem byla dokonale namazaná. Tak jsem každýmu vrazila kus ovoce, k tomu prvním dvěma po kovové dvacce, druhým po desetikoruně a třetím dvěma jsem už vybrala z peněženky i padesátníky, protože jinak by ani tu desetikorunu nedostali. No a čtvrté dvojici, kdyby tedy přišla, už bych asi musela dát stovku na rozměnění. Prostě v peněžence mi zbylo asi osmdesát halířů a šupinka od kapra.

Jojo, nevyplácí se mi vyhýbat se kulturním zvyklostem. Příště fakt asi těch pár vajec koupím a nabarvím.

Původně publikováno

linkuj.cz vybrali.sme.sk