Lucienne

Ani si nemyslím, že bych byla nějak přehnaně xenofobní, když řeknu, že mluví hodně často s cizím přízvukem – nějak měkce ruský nebo ukrajinský.

Svaz republik se rozpadl a teď slyším nevalnou češtinu se silným východním přízvukem prostě všude. Obchody, stánky, výkopy, restaurace, prostě je to tak.

Nicméně zpátky ke špinavě oblečeným, nehezky vonícím lidem probírajícím veřejné odpadky.

Jeden můj blízký ochořel. Cestou na kontrolu na středisku se stavil v obchodě, kde si nechal vyvolat fotky poměrně velké velikosti. Zrovna se to tak naskytlo, že negativ byl místo v ruličce nastříhán na několik kusů po asi pěti snímkách. Dotyčnému to ale nedošlo, fotky vyndal z pytlíku a pytlík? Pytlík cestou vyhodil do koše na stanici – dle svých slov. Večer si začal rvát vlasy i s hlavou a byla jsem vyslána negativy najít. Na cestu jsem dostala takový ten vlhký ubrousek v pytlíku, co se dřív prodával za padesátník. To abych se necítila tak špinavá po práci pro chorý lid.

Zrovna jsem převážela jako na potvoru opět obraz s Madonou. Vystoupila jsem i s obrazem z tramvaje. Postavila jsem se příhodně u koše, rozhlídla jsem se a… Ano, vedle mne asi pět metrů doleva postávala skupinka těchto jedinců. Špinavé oblečení zacákané od nějaké barvy, alkohol z nich táhnul až ke mně.

Přece nebudu před nimi prohrabovat koš? Akorát si mě začnou dobírat a bůhví, co z toho bude! Nebudu jako oni. Musím počkat, až odjedou. A opravdu, po slabých deseti minutách skupinka odjela. Mezitím však přicházeli další a další budoucí cestující nebo jenom tak zevlující občané.

Co teď? Koš prohrábnout musím, to je jasné. Ani mladík na kole, ani blbě se tvářící paní s pejskem mě nemůže odradit. Pohroužila jsem se do koše a prohrabovala a prohrabovala. Nenašla.

Kdybyste viděli ty pohledy! Hele, nová santusačka a ještě s lupem, stejnak ten obraz někde ukradla. Že se nestydí probírat koše, prase jedno. A Madona se na to musí koukat.

Fakt jsem ještě neviděla takovou řadu odsuzujících pohledů. Někdo si dokonce odfrkl, jiní se postavili na druhou stranu zastávky, aby společně sdílený prostor obsadili co nejdále ode mne.

No prostě – mezi mnou probírající odpadkový koš a jakýmkoli jiným ubožákem byl rozdíl roven přesně nule! Chovali se ke mně stejně jako k ostatní lůze.

Po prvním probraném koši jsem šla prohlídnout druhý, potom v dosahu třetí. Fuj! Ani nechtějte vědět, co všechno lidi odhazují ve všední den do košů na veřejných prostranstvích a zastávkách. Žádný eňo ňůňo. V očích kolemjdoucích jedinců jsem se zařadila na chvost lidstva, smrděly mi ruce, zoufalost v očích, oblečení potřísněné od nahýbání se dovnitř do košů a nenašla jsem to, co jsem hledala! No hrozný.

Ukončila akci, utřela ruce a otřela nejhůře postižená místa oblečení. Zavolala jsem dotyčnému, že to prostě nemám a končím.

Dotyčný se vymrštil z postele a šel si odpíchnout druhou směnu u košů, to už jsem ale jela domů. Jak se při tom cítil, to nevím, ale také neuspěl.

Na každý pád, vím teď úplně přesně, jak se cítí lidé přehrabující popelnice s úmyslem v nich něco najít. A říkám Vám, nic moc pocit.

A víte, co si na jeden dubnový víkend vymysleli a bohužel i zrealizovali naši cikánští spoluobčané? Myslí si, že je detektivové z obchodů diskriminují tím, že je sledují víc než ostatní během nakupování. Domluvili se tedy s jedním hypermarketem o náhodném spouštění alarmu u elektronických hlídacích průchozích bran. Ať si prý ostatní gadžové uvědomí, že diskriminace není příjemná.

Blbější nápad jsem neviděla.

Stačí omylem vyhodit negativy a můžete se brouzdat diskriminačními pocity o sto sedm.

Původně publikováno

linkuj.cz vybrali.sme.sk