Lucienne

Když jsem poletovala po budově a plnila pracovní úkoly, dá rozum, že jsem neseděla na židli, která mi byla hospodářskou správou přidělena.

I vrátila jsem se a na mojí židli seděl nejvyšší z nejvyšších. Se slovy, když nesedím na své židli, mohu o ní přijít, se na mě přívětivě usmál.

Odvětila jsem, že jsem měla klienta o dvě kanceláře dál, na což on řekl, že nic jiného v tuto denní dobu ani nečekal. Jak jinak ve čtvrt na dvanáct. No prostě slovní kopaná s malou existenční mičudkou.

Na mou otázku, jak se mu na mojí židli sedí, řekl, že je pro něj příliš nízko. Hmmm. To už jsme byli mrtví smíchy v kanceláři všichni včetně něj. Dvojsmysly mám nejradši.

Takže jsme si to vyměnili. On mi uvolnil mé pracovní místo a jen tak mezi řečí jsem se ho zeptala, jak se mu líbila naše zahrádka, když už teda seděl na mém místě a koukal jak to tam mám zařízený.

„Jo myslíte to osení?“ odpověděl.

„Ne, to není osení, to je koření.“ řekla jsem já. Dodala jsem, že mu nasekám na chleba, bude-li chtít.

S úsměvem a vyhrnutým sakem mi přes rameno odvětil, že to mám nějaký pomotaný před těma velikonocema. On prý naseká svým holkám doma, při těchto slovech si významně nadzvednul kalhoty za pásek, a určitě ne na chleba…

Těší se na to totiž celý rok a určitě si pamatuje, že spíš naseká kluk holce než obráceně…

Řehtaly jsme se tomu s holkama až do konce pracovní doby.

Původně publikováno

linkuj.cz vybrali.sme.sk