Lucienne

… Myslelo si moje tělo a zamrzlo. Dočista se mu uvařil ohřevný motůrek, odmítalo vylézt z postele a bránilo se jakékoli duševní či tělesné aktivitě teplotami, kašlem, rýbou a celkovou únavou spojenou s pekelnou laxností vůči čemukoli.

To ráno, když jsem se vzbudila a už po x-té bylo vše kolem zapadané čerstvým sněhem, bylo docela depresivní. To jaro si letos opravdu dává načas. A to jsem si letos říkala, že je to až zázrak, přežít zimu bez jedinké rýmičky, pořád v pohodě. Ono se to zatím tiše střádalo až to zákeřně udeřilo.

Když jsem to po nějakých dvou týdnech překonala, konečně se probudila do slunného dne bez sněhu a pošmourna. Cítím jaro, jak mi šlape na paty. Konečně se mohu nadechnout a to nejenom jara, ale hlavně vzduchu! Lidičky, zase dýchat, to je nádhera! Krásný pocit po jen tak bezmocném jakodýchání usoptěných průdušek.

Spěchala jsem k poliklinice, plná nových nadějí naplněných sluncem. Dlouhý flaušák za mnou vlál rozepnutý, slunce osvětlovalo mé dámské přednosti skryté v zeleně laděných odstínech oblečení a dlouhé vlasy poskakovaly po zádech a odrážely zlaté slunce podobným odstínem. Jaro a radost ze života ze mne jenom proudily.

Tak krásně jsem se cítila….

Naproti mně šel poklidným krokem jakýsi do sebe zaklíněný pár vetchých důchodců, velmi důstojně, pomalinku. Naprosto jasně jsem ale slyšela :„Teda vidíš to? Taková neupravená cuchta!“ takovým tím opovržlivým hlasem, co si to vůbec dovoluju.

Holt k někomu to jaro ještě nedošlo….

Původně publikováno

linkuj.cz vybrali.sme.sk