Lucienne

Tuhle jsem probírala s kolegyní prázdniny. Má malý pídě, pídě je v první třídě. Dítě je hyperaktivní a zajímá ho všechno. Kdo neznáte absolutní domácí demokracii stylu „rozděl a panuj“ vycházející od dítěte, tak přicházíte fakt o moc.

Kolegyně řekla, že ten krátký tábor loni se dítěti moc líbil, ale že po čtrnácti dnech doma řeklo, že už nikdy nikam nejede. A že doufá, že ho – ubohý dítě – zase nikam na léto neodloží.

Poradila jsem jí, ať tedy zkusí tábor pana horala. Pan horal je vstřícný i ke špuntům. Třeba jí poradí někoho, kdo tam posílal malý dítě už odmala a děti by se mohly seznámit, popovídat si a tím by to bylo vyřešené.

Ona:„Nojo, ale ono když řekne, že něco dělat nebude, tak s ním nikdo nehne. Už je takový svoje…“

Já:„Zavolej teda tomu horalovi, to je takovej praktickej chlap. To víš, je to bagrista.“

Ona:„Bagrista? To by si mohl rozumět s manželem, to je taky bagrista.“

Já:„No vidíš. A máš to jasný. Já Tě lámu na zkušenosti s vedením dětí a profesionalitou přístupu vedoucích a Ty to zatím uhraješ s dítětem na profesi hlavase. Přirovnáš hlavase k taťkovi a je to…“

Kdepák, bagristi se nezapřou. Jejich kouzlo přitahuje kdekoho…

Původně publikováno

linkuj.cz vybrali.sme.sk