Lucienne

Občas mne trkne to, když vidím, že tělo má reakce jiné, než bych si přála. S příjemným člověkem si ráda podám ruku, nepříjemnému člověku se bráním ruku podat, dokonce se někdy v ožehavých situacích přistihnu při mimoděk založených rukou a překřížených nohou.

Někdy však moje tělo reaguje na situace, které se vůbec nestaly, které mám jen ve své hlavě.

Jsem začátečník v józe, smím-li to tak říci. Půl roku nás učí postavení rukou při takovém tom sedu se zkříženýma nohama, kdy máte ruce položené na kolenou dlaněmi nahoru, ukazováček a palec se spojí v takové óčko, zbylé tři prsty jsou natažené. Dělá to takové energetické cosi, že se mysl a tělo lépe soustředí samo na sebe a svůj vnitřní prostor a tak dále a tak dále. Prostě základ, na kterém se staví dál.

Tuhle jsem stála na tramvajové zastávce a byla nějaká zamyšlená. Najednou jsem si uvědomila, že ruce mi samy dělají cosi, co do mne dřou na józe už půl roku. Ona to ze začátku není vůbec přirozená poloha prstů, fakt ne. Schválně si to zkuste. Pro mě tedy ani po tom půl roce není přirozená…

A tak jsem si to zkusila obrátit. Zkusili jste to také? Přesně. Vypadá to úplně stejně jako klasické gesto pif paf pistolky.

Asi to mají v těch orientálních cvicích nějak podložené a funguje jim to, protože mne na tohle srovnání napadl jedině řadič v počítači. Vstup / výstup, přehodit výhybku, vnitřní svět / vnější svět, nabít / vybít, válka / mír…

A naše děcka na ulici si hrají s pistolkami z rukou…

Původně publikováno

linkuj.cz vybrali.sme.sk