Já:„A co děti? Co potkyš?“
Ona:„Ale to víš, všechno v pohodě. Děti zdravý, potkyš mi ale dělá starosti. Už je mu přes dva roky a nemá chuť si moc hrát nebo běhat. Když ho pustím, tak zaleze za kuchyňskou linku a nechce vylézt. Tak už ho moc nepouštím. Je takovej laxní. Bojím se, že brzo odejde. Navíc teď našim umřel pes a táta zestárnul o deset let. Hrozný, s pejskem jsem vyrůstala, všichni to hrozně těžko neseme…“
Já:„Ale nepovídej. Vždyť se o něj dobře staráte, děti potkyše milujou a on byl přeci vždycky klidnější povaha. Určitě se vzpamatuje, to je tou zimou. Na jaře bude lepší. S pejskem je mi to moc líto, ale to víš, takovej je život… A co chlapi? Ať přehodíme list.“
Ona:„S chlapama furt stejný. S tamtim jsme se rozešli, on chtěl spíš vztah na dálku, občas zavolat a rodina mu moc neříkala, tak jsem ho pustila k vodě. A o jinejch normálních chlapech nevím.“
Já:„To jsou chlapi, to neřeš, nestojí to za to…“
Ona:„Víš, ale ještě k potkyšovi. Až umře, už žádný zvířátko nechci. Snad to děti pochopí. To si radši pořídím nějakého chlapa, ten má snad delší životnost…“A pak, že se mazlíci pořizují domů pro děti…
