Lucienne

My tedy ano. Neustálý boj kantýnských s nenechavými hosty je už téměř k smíchu.

Věčně se vydává do hlubokých talířů, protože mělké talíře nejsou. A příbory? Hliníkové příbory jsou stabilně odnášeny v takovém množství, že je snad někdo krade na váhu a prodává do sběrných surovin.

S tím, jak začaly platit normy Evropské unie, se u nás mohlo začít s nerezovými příbory. Jak rychle se začalo, tak rychle se skončilo. O nerezové příbory byl samozřejmě ještě větší frkot než o hliníkové příbory.

Nerezové příbory se začaly vydávat z ruky do ruky. Dokonce se uvažovalo i s jejich vydáváním oproti záloze.

A tak to byla taková piroteskní situace, kdy právě najedený zaměstnanec odevzdal talíř do okénka k umytí a příbor nesl osobně odevzdat paní kantýnské.

Potřeba vracení příborů a talířů, protože se zase vydává na hluboké talíře, se hlásala rozhlasem každý den, paní kantýnská chodila po kuchyňkách a kancelářích a sbírala odnesené nádobí.

Po asi stopadesátéprvní výzvě k urychlenému vrácení nádobí do kantýny jsme zapředly s kolegyní rozhovor.

Já:„Víš, že kolegyně A. má vlastní hliníkovou vidličku donesenou z domova? Prý na ni po každém hlášení kouká a cítí se pitomě, protože by si kdokoli mohl myslet, že je z kantýny.“

K:„No neříkej, vážně? Já mám teda vlastní příbor, mně nemůže nikdo říct ani popel. Vidíš? A vůbec, ukaž, čím jíš Ty?“

Já:„Já? Jedině ve stříbře…“ řekla jsem a se smíchem zamávala starým mohutným alpakovým příborem, co se mi doma k ničemu nehodil a tak jsem si ho vzala do práce…

Původně publikováno

linkuj.cz vybrali.sme.sk