Lucienne

Protože podobné přitahuje podobné, cesta obrázku na místo určení nebyla vůbec jednoduchá.

Jako pěšákocyklista nemotorista jsem musela zvolit cestu přepravy městskou hromadnou dopravou.

Cesta tam byla v pohodě, sice trvala vzhledem k vesnickým intervalům skoro dvě hodiny, ale bylo krásně, takže čekání ubíhalo.

V okamžiku, kdy jsem měla obraz v ruce jsem neustále budila pozornost. Protože obraz byl fakt těžký, ruce umdlévaly. Přemýšlela jsem jak si co nejvíc ulehčit cestu tak, abych nemusela obraz nést dlouho.

Kdo znáte přestupní stanici metra Můstek, je Vám jasné, že se mi do toho moc nechtělo. S deseti kily na ukazováčku už jenom pomyšlení na bludiště spletitých chodeb a schodů bolelo. Nicméně nebylo vyhnutí.

Takže si na takhle na Můstku vesele přestupuji z áčka na béčko, poslední schod ke žluté trase je za mnou, těším se až si prstík odpočine.

Najednou vidím nevidomou dívku s bílou holí, ještě takové mláďátko, kterak se řítí přímo do kolejiště. I vyběhnu, zadržím blížící se neštěstí a ptám se, kam potřebuje dovést. Bláhově jsem si myslela, že z ní vypadne něco jako stanice na béčku.

„Jdu na áčko…“ pípla a už jsem byla v tom.

„Tak vydržte, někoho Vám seženu, kdo jde nahoru,“ odpověděla jsem a rozhlédla se kolem sebe.

Lidé z metra, kterým přijela i tato dívčina, už odešli. Nedělní doba kolem oběda není zrovna nakloněna davům lidí v metru. Kolem stálo pár jedinců a ti zrovna nevypadali, že potřebují na áčko.

Co teď? Nevidomá čekající dívčina po levé ruce, metrový obraz rodinného štěstí Madony s Ježíškem v pravé ruce a lenost ve mně. Tak jsem byla ráda, že už mám přestup za sebou.

Dívčina ovšem neviděla, proč řeším dilema doprovodu, takže když už jsem držela tu Madonku, zatnula jsem se a vykročila zpátky na schody vedoucí na áčko v závěsu s nevidomou slečnou.

V půlce cesty labyrintem nás dvě zastavili jacísi cizinci arabského vzhledu a chtěli ven z metra, protože se ztratili. Jeden dokonce přispěchal s tím, že mi ulehčí a vezme mi ten obraz, abych ho nemusela tahat. I čula jsem lotrovinu a obraz nedala.

Nicméně se k nám připojili. Vznikla jakási směšně nesourodá skupina dvou žen s obrazem a bílou holí a dvou snědých mužů.

Nahoře jsem jim ukázala cestu z metra, se svou nevidomou počkala až dojede příslušná souprava, pomohla jí nastoupit a opět absolvovala cestu průchody na béčko.

Prst mi neupadl, obraz bez úhony přežil cestu a všechno dopadlo dobře.

Jenom jsem si uvědomila, že ten den byla cesta cílem…

Původně publikováno

linkuj.cz vybrali.sme.sk