Lucienne

Byli jsme už příjemně ovínění, když nastal tvrdý vpád z jeho strany.

Věty jako:„Ty nemyslíš na budoucnost! Patnáct stovek dá dohromady měsíčně každej! Já dokážu udělat z minima maximum! Dokážeš to Ty? Po pěti letech můžeš peníze vybrat a dát je na co budeš chtít, chápeš? Státní podpora! Když jeden měsíc vynecháš, nic se neděje! Je to Tvoje SVOBODNÁ vůle!"

Když jsem namítla, že už se tu hodinu bavíme o něčem, co mě naprosto nezajímá a je to pro mě ztráta času, odvětil, že on to se mnou myslí dobře a chce mi pomoct. Kdybych chtěla, má všechno s sebou, i razítko, ale vždyť to nemusím uzavřít hned. A ještě se prý o tom nebavíme ani celou hodinu, mrkl na hodinky.Moje trvalé námitky, že nepotřebuju finančního poradce, že si vím rady sama, nenašly tu správnou odezvu. Pro něj jsem byla tvrdohlavá holka, co si šlape po vlastním štěstí. Moje slova ne, nechci, nebudu nic uzavírat, vůbec jeho monolog nezastavily.

Po dvou hodinách mého trvalého odporu rezignoval.

On:"Víš, to už je prostě zoufalství. Proč nikoho nepřemluvím? Leden byl špatnej měsíc, únor taky vypadá, že bude špatnej měsíc. Mám prostě málo známejch, tím je to. Mým šéfům volají lidi sami a já nic. Oni už to ale dělají deset let! A oni říkají, že to je o známých, ti mají zase svoje známý a ti zase svoje známý. Ani svoje nejlepší kamarády nepřemluvím, to je strašný."

Já:"To je mi líto, ale já nic nechci."

On:"Tak to je blbý. A nemáš aspoň nějaký známý? Nemáte v práci nástěnku? Nemohla by ses pozeptat v práci, u kamarádek, prostě kdekoli, jestli by někdo nechtěl uzavřít smlouvu? Já jenom lidem pomáhám, chápeš to? Samozřejmě bys z toho nevyšla jen tak... Dal bych Ti třeba kytku."

Já:"Podívej, nebudu Ti dělat dealera. Mám svojí práci a své známé nebudu lámat na uzavření smlouvy s Tebou. Jsou to moji známí a já je nebudu zneužívat. A navíc, tohle tu běží tak dlouho, že trh už je přesycený. Nemůžeš mi nabídnout nic mimořádného... A mimochodem, uvědomuješ si, že nechováš eticky? Myslíš si, že je to v pořádku, když mi opakovaně něco vnucuješ ve stadiu, kdy už jsem buď opilá nebo tak unavená, že se těžko můžu bránit? Proč to děláš? Co si chceš sakra dokázat? Mít o známýho míň? Může být, jestli s tím vymýváním mozků nepřestaneš!"

On:"Tak jo, já už končím. To víš, profesionální deformace. Promiň. Oni říkají, že to prostě takhle funguje. Hele, ale kdybys chtěla..." významně poklepal na batoh...

Nechtěla jsem. Pomalu jsme zaplatili a šli domů. Přemýšlela jsem o tom, co dělají ty velké sítě známých, co mají své známé. Jak se přátelé u sklenky dobrého moku baví místo o svých koníčcích o finančních produktech a předávají si navzájem dobrovolně čísla známých, které by mohli kontaktovat.

Věděla jsem, že kdybych opravdu toužila po tom mít jakýkoli finanční produkt, stačí se cestou stavit v příslušném finančním ústavu. Zároveň jsem věděla, že skutečné peníze a speciální nabídky proudí k lidem úplně jinudy.

Když jsem se ho zeptala, zda zná to pořekadlo o pojišťovákovi a okně, případně zadku a osině, odpověděl, že nemá jinou možnost obživy. Když jsem mu ale nabídla, že se mu po něčem podívám, nechtěl. Dvanáct tisíc hrubého je pro něj málo, to by bral tak v lednu a únoru. Dají se prý vydělat velké peníze.

Ale za jakou cenu?!

P.S. A víte, kolik tam nechal ze své útraty dýžko? Plnou korunu!

linkuj.cz vybrali.sme.sk