Lucienne
Dva potkani běželi přes dvůr. Jednoho z nich kdosi zabil. Druhý potkan zůstal bez hnutí sedět. Zjistilo se, že je slepý. Vedle mrtvého potkana bylo nalezeno stéblo slámy, pomocí něhož vedl svého slepého druha přes dvůr...
úterý, 25. dubna 2006
Křovíčko
Cestou z práce na MHD jsem rychle vykračovala. Jo, jede mi to za dvě minuty, vracet se už nebudu. Sluníčko svítí, slunečné odpoledne mne čeká a samé pozitivní věci čekají za rohem.
Čekám a čekám, nic nejede. Už odjely tři jiné autobusy, můj pořád nic. Nějaké intenzivní pocity mi začínají připomínat, jestli není načase se vrátit, že to zase aspoň deset minut nepojede.
"Áááá, paní kolegyně, hezké odpoledne. Co je nového?" dí právě přišlý kolega. "Ale to víte, je to čím dál tím víc stejný." rosím se já a hledám cestu, jak mu uniknout.
Pocity jsou stále silnější. Naštěstí během dvou minut opět přijíždí nějaký autobus, mladík nastupuje a já se dávám do úprku.
Hlasité zaškrundání. Kuk doleva, kuk doprava a šup do křoví.Jejeje, zadek zajel do ostružin nebo co to tam sakra roste. Má to prostě šlahouny jeden trn vedle druhýho.
Krčím se, aby mne nikdo neviděl. Koukám na naši podnikovou budovu a modlím se, aby nikdo nešel kolem. Z chodníku je na mne hezky vidět. Ještě, že už je odpoledne a většina kolegů už je pryč.
Tak přijel další autobus, asi ten, co vynechal. Sleduji právě vystoupivšího jiného kolegu, jak se ke mně blíží. Začíná to být napínavé. Mám tak třicet metrů.
Kapesník, sakra, kde mám nějaký k a p e s n í k! Ubrousek, cokoli! Pohnu se, abych se podívala a trny se zaryjí hlouběji. Kolega se blíží.
"Dobrý den" povídá kolega s tak zjevnou otázkou v očích, že se propadám aspoň metr pod zem. Otázka zní: Má zapotřebí dřepět rovnou před našimi okny když má odsud toalety sto metrů?
"..brýden..." šeptám já. Snad se nezeptá, co tam dělám. Nezeptal se. Odchází směrem ke vchodu a hlava se mu stále otáčí mým směrem, jako by mu snad bylo jedno, do čeho šlápne.
No, pokud nebude lézt do křoví v těch místech, tak asi do ničeho.
"Áááá, paní kolegyně, hezké odpoledne. Co je nového?" dí právě přišlý kolega. "Ale to víte, je to čím dál tím víc stejný." rosím se já a hledám cestu, jak mu uniknout.
Pocity jsou stále silnější. Naštěstí během dvou minut opět přijíždí nějaký autobus, mladík nastupuje a já se dávám do úprku.
Hlasité zaškrundání. Kuk doleva, kuk doprava a šup do křoví.Jejeje, zadek zajel do ostružin nebo co to tam sakra roste. Má to prostě šlahouny jeden trn vedle druhýho.
Krčím se, aby mne nikdo neviděl. Koukám na naši podnikovou budovu a modlím se, aby nikdo nešel kolem. Z chodníku je na mne hezky vidět. Ještě, že už je odpoledne a většina kolegů už je pryč.
Tak přijel další autobus, asi ten, co vynechal. Sleduji právě vystoupivšího jiného kolegu, jak se ke mně blíží. Začíná to být napínavé. Mám tak třicet metrů.
Kapesník, sakra, kde mám nějaký k a p e s n í k! Ubrousek, cokoli! Pohnu se, abych se podívala a trny se zaryjí hlouběji. Kolega se blíží.
"Dobrý den" povídá kolega s tak zjevnou otázkou v očích, že se propadám aspoň metr pod zem. Otázka zní: Má zapotřebí dřepět rovnou před našimi okny když má odsud toalety sto metrů?
"..brýden..." šeptám já. Snad se nezeptá, co tam dělám. Nezeptal se. Odchází směrem ke vchodu a hlava se mu stále otáčí mým směrem, jako by mu snad bylo jedno, do čeho šlápne.
No, pokud nebude lézt do křoví v těch místech, tak asi do ničeho.
Komentáře (6)
Tip:
Važte dobře, na koho odkazujete a zda komentujete smysluplně.
1
Kebule
26.04.2006, 15:20:48x
Hýk hýk...(smích)
Vlastně se nemůžu moc smát, protože mám takovou obavu, že bych úplně neovládla své svalstvo a něco nelibého by mohlo naplnit mou jinak velmi příjemnou kancelář :)
To bude tím včerejším obědem. Po jídle mi ten kus zeleniny, co jsem měla místo přílohy, lezl ven i ušima a během "zažívání" jsem se málem stala první adeptkou na kosmonauta na přírodní pohon :)
Na první pohled to vypadá, jako že člověk nemá stání (sezení), ale zkušený pozorovatel na druhý pohled rozezná snahu o zakamuflování různých zvuků, vycházejících z oblasti žaludku (ano, žaludku, nikoliv níže).
Zatracená k*****a ;o(
Vlastně se nemůžu moc smát, protože mám takovou obavu, že bych úplně neovládla své svalstvo a něco nelibého by mohlo naplnit mou jinak velmi příjemnou kancelář :)
To bude tím včerejším obědem. Po jídle mi ten kus zeleniny, co jsem měla místo přílohy, lezl ven i ušima a během "zažívání" jsem se málem stala první adeptkou na kosmonauta na přírodní pohon :)
Na první pohled to vypadá, jako že člověk nemá stání (sezení), ale zkušený pozorovatel na druhý pohled rozezná snahu o zakamuflování různých zvuků, vycházejících z oblasti žaludku (ano, žaludku, nikoliv níže).
Zatracená k*****a ;o(
Máš pravdu! Zatracená k*****a! Ale to mne neodradí v kuchařských pokusech na zeleninové téma :-)
3
Kebule
28.04.2006, 09:52:05x
Toho jsem se obávala :D
No a co myslíš, že jsem tam dělala? Vzhledem k celému kontextu to je myslím jasné. Hledala jsem tam nové sazeničky planých růží a ostružin, abych je mohla eventuelně zasadit a nechat opět zplanět :-)
jsou chvíle kdy člověk velmi zrychlí své kroky a občas ani to nestačí nejhorší bývá zaseklý zip na šťastně doběhnuvším WC
Témata
Odkazy
Lucienne by Lucienne Poláková is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.