Lucienne

Jak se vlastně uspávají hroši? Technicky, pochopitelně. Injekcí asi ne.

Chtěla jsem si dneska píchnout inzulín. Nějak to nešlo. Zkusím bodnout dál, prohnulo se mi břicho. Hmmmm. To je divný. Odendám pero a ouha. Jehla je ohnutá o 90°. Mám kůži jako hroch. Technicky, pochopitelně. Vyměním jehlu a už je to za mnou.

Pojišťovna neplatí jednorázové jehly jako jednorázové, musíte je mít na víc použití. Když jsem se ptala, jak dlouho mám jehlu používat (místo počtů), bylo mi řečeno – dokud píchá. Ale to poznáte. Aha. Takže už to vím. Dokud se neotupí tak, že se ohne...

Tak a během deseti minut se mi změnil život.

Tak domácí mě vyrazí kvůli ňákýmu kšeftu a ještě ten den mi přinese kus plovoucí podlahy, abych náhodou, až budu shánět ten tmel, měla vzorek. Že mě právě vyrazil a opravu podlahy bagatelizoval, že je to jedno, to je mu úplně fuk. On si snad myslí, že ten kus podlahy vezmu vážně. A ještě mu budu shánět tmel.

To se asi zbláznil. Buď on nebo já. Ale mám pocit, že on.

Jsem někde na chatě v bílém hábitu a mám pevnou tašku z Kauflandu a v ní magické příručky. Pod hábitem a vlastně i na hábitu mám civilní oblečení. Jsem ve skupině lidí, kteří vyznávají podivný satanistický kult, už se mi o nich párkrát zdálo.

Najednou se jedná o modrého žraloka, kterému mám uříznout ploutve a já nechci, protože se mi to zdá nefér vůči té rybě. V tu chvíli si říkám, že se stejně na vzduchu udusí. Mám veliké dilema, jestli splnit úkol nebo ne. Úkol se rozhodnu nesplnit. Je mi ryby líto.

Jeden z té skupiny se v tu ránu objeví v tmavě zeleném hábitu s podivným křížem navrchu. Znám ho, je to vysoce postavený hodnostář v tom kultu. Jedná se o dlouhovlasého blondýna nordického typu.

Vím, že když mám cokoli společného s tímto kultem, jedná se o zasvěcení, o posun výš.

Jak jsem ho viděla, svlékla jsem svoje svrchní šaty a obratem jsem se objevila v hábitu se svými znaky na krku. Byla jsem šťastná, protože jsme se do sebe prostě zaklapli jako dvě části prstenu. Uprostřed těla mi zahřálo srdce. Odsloužili jsme spolu jakousi mši, kdy nás skupina uznávala. Konec byl šťastný.

Tak tohle se mi zdálo je to dva dny nazpátek. Beru to jako dobré znamení, i když mám teď těžký kalhoty. Další stěhování, to mě snad zabije. Činy za mě nikdo neudělá. A tady je tolik knih a nikde místo, kde by se daly sehnat krabice od banánů.

Nu což. Dobrý sen, dobrý konec.

Tak se budu stěhovat. I když teda podle všeho můj domácí můj blog nečte, aby se urazil a vyrazil mě. Je to mnohem prozaičtější – chce byt pro svého kuchaře z hospody pode mnou, jinak mu kuchař uteče.

Smůla pro Lucienne.

Aneb jak na kadidlo.

Udělala jsem křeslem několik rýh na laminátovou plovoucí podlahu. Domácí řekl, že už se to nedá opravit. Lhal. Přesně ve stylu zastrašování a že mi sebere kauci.

Tmel na laminátové plovoucí podlahy však existuje, právě z důvodů rýh a stojí docela málo, do stokoruny. Tak si to zatmelím sama a bude klid.

Ta se mi ztrácí nejvíc ze všech věcí co tu mám. Už se mi ztratila tolikrát, že už jenom při pomyšlení "kdezaseprobohajetazatracenášňůra" se mi čelo zaleskne potem. Z respektu před skřítky nenadávám na to, že mi ji zašili skřítci, protože by se mi mohlo něco ošklivého, ale opravdu ošklivého stát. Už jsem jednou takhle bokem šlápla a do čtvrt hodiny jsem pokorně přiznala, že to ne skřítkové, ale já jsem ta, co to vždycky zabordelí (čti, nechá na místě viditelném, kde se to lehce najde).

Už jsem říkala, že probírám knihy, co dám potom na prodej na Aukro. Bez fotek je to spíš výkřik do tmy, fotka prodává. Ale jak to mám udělat, když nemám baterky do foťáku (zabordelený někde, kde je vidím celou dobu a nevidím je) a hlavně tu propojovací šňůru. Copak baterky, ty kdyžtak vyndám z digiváhy. Ale šňůra...

Byla zaskládaná čtyřmi řadami knih... Ano a kousek od toho byl foťák. A já ji klidně zaskládala, protože jsem ji neviděla. Proto je odteď přivázaná k lampičce, stejně jako krejčovský metr, který potřebuju sice nepravidelně, ale když už ho potřebuju, tak ho potřebuju a nebudu ho hledat půl dne s vyplazeným jazykem.

Tolik o stresu z hledání a nalezení. Tachykardie mě jednou zabije, tep 150 ze stresu.

Bylo mi asi tak patnáct, v lodičkách a sukýnce jsem šla k obuvníkovi předělat si podpatky či co. Seděla jsem tam na stoličce jako asi pět dalších lidí. V tom jedna starší paní povídá:"Pořád koukám na ty Vaše nateklé kotníky. Já jsem tramvajačka, takže to znám, chce to teplou a studenou vodu a střídat a pak nohy nahoru na stůl."

Poděkovala jsem jí za starost o moje nohy a zamyslela jsem se, jak to, že mám oteklé kotníky. Mezitím dodělal švec moje boty a já odešla.

Tak já mám nateklý kotníky tak, že si toho kdekdo všimne. Hmm. Hmmmmm. Co budu dělat?

Jak správně Modona řekla, stalking. Sice to řekla v jiném případu, ale tady to se stalkingu nebezpečně přibližuje. Pro Čechy – stalking = pronásledování.  A já jsem teda sakra pronásledovaná. Kdybych nebyla přesvědčená o tom, že se mi tu relativně dobře bydlí až na několik drobností, tak se přestěhuju třeba zejtra.

Fakt.

"Odborníci odhadují, že neodhalených případů je v ČR každý rok dokonce 20 až 40 tisíc." Těch odhalených je na 4000 s 95% nárůstem ročně.

Jsem jedna z nich a tenhle příběh budu říkat proto, že chci, abyste věřili dětem, když se vám svěří a abyste to řešili. Ale pojďme už k článku, myslím, že typickému pro sexuální zneužívání v rodině. (Ano, tady by se hodila Alkonost, ale pozor! Jsou věci, které by se nikdy neměly dostat do zapomnění.)

Nikdy jsem neměla pamatováka, ani extra ani zvlášť ani podprůměr. Doteď si nepamatuju písničky nebo nedej bože básničky. Inspirovala mě dnes k tomuto zamyšlení nad vlastní lidskostí Modona.

Jsem prostě strašná :)

Tak jsem se pustila do rekvírování knižního fondu u zdi, toho, co je ve třech řadách nacpaný v rohu. Jak by řekla ženská logika  – menší půlku jsem si rozhodla nechat, větší půlku prodat. Jak jsem seděla na maličké stoličce a pořád se natahovala s knižní zátěží někam, odešly mi záda, takže jsem dneska trávila den v posteli v nehybné poloze, protože pohyb byl nemožný.

A do toho všeho došlo na prasklou žárovku. Jednoduše rupla, mrcha jedna, a nechala mě ve tmě. I volala jsem domácímu, že tu má práci, protože rozbít mu světlo, to by mi tak ještě chybělo. Domácí už si zvykl na měnění si žárovek, protože to je rozumnější varianta – když už si má něco rozbít, ať si to rozbije sám, že jo.

No tak si povídáme, a já mu povídám plán B ohledně kotěte. Proklouzlo mi, že o něm občas píšu na netu. A on na to:"Tak já jsem teďka internetová hvězda!" A začal se smát. Takže průšvih zažehnanej.

Ještě, že je tak zdravě ješitnej.

"Zase jste bez ponožek," peskuje mě domácí.

"Šla jsem jenom s košem."

"Ale bez ponožek a v tričku!" pokračuje v monologu domácí.

"Pro těch pět minut se snad nic nestane." Kontruji já.

A stačilo k tomu málo...

Když jsem byla mladší a také jasnovidně lepší (čím víc jsem stravována hmotou a materiálními věcmi, co musím řešit, tím víc se to podepisuje na mé esoterické stránce, i když trénuji), měla jsem jeden sen – být v součinnosti s policií při hledání pohřešovaných lidí, případně lidí zavražděných.

Několikrát jsem viděla v nějakém dokumentu, jak se to dělá, ale aktuálně nejsem tak dobrá, abych metr co metr řekla, co oběť dělala, jestli křičela, jestli se snažila nějak zachránit a kde to skončilo. Ten výkon té jasnovidky byl perfektní. Já bych ale potřebovala několik let a dostatečně tučný finanční fond, abych mohla jezdit po republice a hledat zahrabané mrtvolky.

Bez praxe by to ale nešlo.

Včera jsem se hýbala stěží jako robot postižený chronickou artrozou naprosto všeho, možná jako bojovník boxu po prohraném zápase, kdy nad ním počítají deset KO. Cítila jsem všechny svoje svaly jako vrzné tepny mého vysokoteplotového života a slovo život bylo synonymem pro slovo bolest, motání hlavy a pro větu: "je mi špatně".

Dnes se to změnilo. Tělo tíhou teplot zesláblo, nasbírané body po včerejším zápasu vložilo do svalů a úponů a tělo odevzdaně leželo. Teplé, těžké tělo, naprostá relaxace.

Jin a jang ve svých protikladech.

Pořád se pohybuji mezi 38° a 39°. Jsem z toho tak utahaná, že se ani nemůžu pořádně naštvat na celou tu situaci. Takový teploty vám ani nedovolí se pořádně vyspat. A tak tu od čtyř třinácti plantám po bytě, kde není nikdo k mazlení ani ke sprdnutí. Už abych tu měla nové zvířátko. Stále si myslím, že prostě tělo neodolalu náporu toho žalu a složilo se. Ale to je jenom moje teorie.

Domácího jsem zaúkolovala, aby mi dojel pro antibiotika, protože to bylo nejméně konfliktní řešení situace. Takže jsou i chvíle, který jsou dobrý. Jinak jsem se celou noc třepala zimomřivě a spala skoro celá oblečená pod dvěma peřinami a stejně mi byla zima.

Tak já si jdu pustit nějakej film. Tolik zpráva z fronty.