Jsem v hotelovém pokoji. Spím. Mám pootevřené dveře do vedlejšího pokoje. Co je v něm? Nevím. Ve vedlejším pokoji se svítí. Jsem napjatá jako dřevo, nohy mi visí z postele tak divně, křečovitě, že se nemohu ani hnout. Slyším zvuky.
Kdo je ve vedlejším pokoji?
Asi se shodneme na tom, že každý zapomíná. Někdo dokonce zapomínat chce. Někdo zase ne. Každopádně zapomínání nás jako proces ochraňuje od záhuby jak je lidský život dlouhý. Nezavaří se nám hlava. Třeba.
A tak přišla Alkonost.
