Lucienne

Byla jsem někde u kolejí, myslím, že ve snovém světě už jsem tam byla víckrát. Bylo tam nádraží. Zažívám pocit důvěry, jako zažívám běžně normálně, když svět funguje a funguje pro mě s náhodami pro mě příznivými. Kojot tvrdí, že magie nefunguje, ale to není pravda. Byl čtvrtek, Perunův den.

Kdo neznáte pravou hrůzu, hned druhou nejhorší po malování a třetí nejhorší po stěhování, to je výměna oken. Je 21:57. Zítra přijdou v 7:00 (úúúúúúúúÚÚÚÚÚÚÚÚ). Já NEVIM, kam jsem si založila lepicí pásku. Vím, že tu jsou dvě, nemůžu najít ani jednu. Igelitové plachty z Tesca jsou sice fajn, ale když nemáte schůdky a ani dřevěnou židli (stůl se svou váhou předem vylučuji a Kojotovi se klepou skla a má depresi jako prase, takže na nic vyššího než dvaceticentimetrová stolička nevleze). Takže jsem dneska jela do Tesca na nic. Prostě to tu necháme zapadat popelem, zvířata přikryjeme až to bude třeba a dneska jdu spát! Spát! Spát! Pak to prostě otřu hadrem s pohledem pro otrlé a kašlu na to, nejsou nástroje, nejsou lidi.

Tak.

Aneb kočky jedny mlsný nevycválaný, měla bych říct :) ale neřeknu. My máme kočky vycválaný. To jenom v obchodech nám po nákupu za drápky zůstávají malé pytlíčky pro mlsné jazýčky. Vzorky.

"A můžete to tady potom kupovat pohodlně ve dvoukilových baleních. Kolik že jste říkala, že jich máte? Dvě? Tak to vám ještě přidám. A jeden navrch pro pejska. Říkala jste, že máte pejska, že ano."

"Eeeh, ano."

Byl jednou jeden žijící hrad. Představte si oživlý kámen, kámen vnímá, co se v hradu děje. Všechny zdi, nádoby ve spíži vtesané do hradu a třeba i prací nádoby na prádlo jsou dělané z jednoho kusu kamene. Kámen žije a hrad spí.

Nedávno jsem se ocitla v Karlových Varech. Šla jsem se večer projít a za šera došla do japonské zahrady.

Cestou jsem našla míček.

Zvednula jsem ho a dala si ho do kapsy mého zeleného meditačního hábitu. To pro naši fenku Elišku, aby si měla s čím hrát. Míčků už jsme pro ni našli nespočetně.

Je takovej krásnej večer, já jsem právě prožila jeden ze svých protest dnů, Kojot prožil jednu ze svých nočních můr, kdy se jeho žena chová jako žena a ne jako jeho. Byla jsem spokojená.

Nějak se k nám dostaly dva talíře, takové, co se věšívaly na zeď. Byly pěkné, já mám ráda pěkné nádobí, ale musí se používat. Ještě si to věšet na zeď, to tak. Na zeď patří bohové, krajinky a mystéria. Taky už před deseti lety mně zalezl za nehty spam o tom, že je nejlepší používat všechno krásné teď, protože zítra už tu člověk nemusí být. A tak používáme kromě jiného zlatě zdobený talíř a různé jiné talířky a hrnečky, co člověk normálně v kuchyni neuvidí. Respektive – miluju staré nádobí.

Několik týdnů máme u nás doma dvě potkyšky z pokusů, z výzkumáku. Vybírali jsme z deseti už nepotřebných potkanů a nabídka zněla:"Vezměte si jich co nejvíc, koho si nikdo nevezme, toho utratíme."