Lucienne

Byly doby, kdy jsme měli třicet potkyšů. Byly dokonce doby, kdy jich bylo padesát. Teď zemřela předposlední holčička, druhé dávám pár měsíců – nádor. Amišek je zdravej a tlustej, to po mně. A Lidožrout? Ač jsou mu dva roky, tak ho budeme muset za dalších pět let odstřelit, takovou má životní sílu.

Byly doby, kdy život kmene byl spojen se svým lesem, se svými ochrannými a jinými duchy a vůbec se svým územím a rituály.

Byly doby, kdy jsem byla schopna se přemístit částečně z Prahy do Brna a tady nějak začít žít. Brno mě přijalo radostně, svátečně, hezky. Cítím se tu jako doma, to jenom kus mně je pryč, zůstal na místech, kde jsem dělala ty zvláštní rituály, kde jsem pracovala s krajinou, s jejími ochrannými i jinými duchy. Ten kus mně se nějak nepřemístil. Nejsem doma už ani v Praze, ani v Brně. Každou nohou v jiném městě, roztržená napůl. V části svého života.