Lucienne

Inspirací k tomuto příspěvku mi byl můj milovaný manžel Kojot. Kojot je racionalista, já nikoli. Preferuji iracionální prožívání života v jeho okamžité nekonečnosti a ponejvíce pracuji s inspirací jakousi formou sebeujasňující jasnovidnosti, tělovými a jinými pocity. Žiji vizemi, obrazy a příběhy. Dle dokumentace některých blízkých je docela fajn dovědět se ode mě něco navíc, protože pak jsou mnohem klidnější. Koneckonců, sama preferuji především klid, pak životní klid a také poklidné plutí v řece života.

A na mě tam koukala úžasná černobílá berkshirová potkanka. Vůbec se nebála. Ani osudu ani ničeho. Její sourozenci tam leželi na hromadě a pochrupovali. Očividně se jim vedlo dobře a byli šťastní a vyrovnaní, jak jenom potkaní miminka můžou být. Ukázala jsem ji Kojotovi. Kojot zvlčile prohlásil, že nejlepší jsou potkánci z chovatelské stanice.

Koukaly jsme s potkankou na sebe, měla úžasný bílý kříž v černých chloupkách na bříšku. To se toho nadělá s jedním teletem, tady ta potkanka, to je pane magická potkyška. Určitě.

 

 

"Nemůžeš zachránit všechny potkánky." Protestoval Kojot.

Přestala jsem namítat, že je krásná. Vzdala jsem to.

Lidi se drží doma a čím větší mráz, tím víc k sobě mají bytosti blíž.

Někdo to rád jahodové...

Každoročně tuto dobu dostáváme dárky. Pojďme si jeden nadělit sami.

Jednoho by z toho trefil šlak. Pětadvacet let se pokoušíte vysvětlit, že vaše cesta je jiná, vnitřní.

"K čemu Ti to je?"

"Co z toho máš?"

"Ty žiješ tak nešťastný život..."

Chápejte.... Nejsem ztělesněná óda na radost, neúčastním se pro bujarý vnitřní život v podstatě žádných "radovánek" a "ten život" je mi putna. Je mi jedno, že někomu přijde, že mi utíkají nejlepší léta pod rukama. 

Jenom ten boj furt dokola. To mě vyčerpává. 

Svatý František z Assisi svou cestu začal tím, že všechno, co měl, a že toho jako bohatý kupecký synek neměl málo, daroval chudým a světem chodil v hrubé kutně bez dalšího oblečení a bos. Jedl to, co vyžebral. Dělal velmi zvláštní věci, které zas tak vědět nemusíte, protože každý svatý měl nějaké ty svoje úchylky. Byl veselý, šťastný a hodně se smál.

Zrovna včera jsem dlouho s Kojotem probírala svou spiritualitu a velice jemně jsme kráčeli kolem ní. Kojot byl velmi ohleduplný a nezranil mě. Bylo to hezké. A dnes jsem měla zvláštní sen...

Všechno už tu jednou bylo. Následující text jsem vytvořila tak, že jsem vzala většinu řehole svatého Františka z Assisi a to v základních pojmech a do nich vložila "dnešní stav" duchovna. Pochopitelně se mi spousta mágů do škatulky nevejde a mnozí zase ano. Představuji si to jako číst Knihu zákona od Crowleyho a sama se popasovat s tím, co to vlastně znamená. Nicméně i v dnešních učebnicích magie je většina níže popsaných bodů stejná. Tělo, duše, duch.

Kdekdo se zabývá tím, jak odsoudit magii v praktických, denních věcech, do Neumětel. Za všechny zúčastněné jmenuji Jozefa Kariku a jeho doslov v Zónách stínu či kupříkladu Magii peněz, mého muže Kojota (i když i ten si občas něco dopřeje cestou ovlivnění magií) a Ravena Argoni například v článku "Funguje rituál na 'zaříkávání' druhého člověka?".

Všechno to zní až lapidárně stejně. Je to vlastně takový jejich koníček. Prosté, umělecko-náboženské vyšívání deček rituálními pohyby. Popravdě řečeno, lidé, kteří se magií zabývají na vážno a jejich postoj k magii je nutí k protináboji, doslova odporu, to je divné. Divné, avšak pravdivé.

Lidé zabývající se magií tak končívají (ne všichni). Jak ti, co to vzdali a z koníčka se stal mrtvý bílý kůň, tak ti, co praktikují a vlastně se na slovo "mág" oklepou.

Jméno moje zove se Kočičí pevnost.

Právě čtu knížku od Johannese Jorgensena Svatý František z Assisi. František byl extrémní muž. Ze svých toulek po extrémních pohořích mám také dost přiměřeně extrémních zážitků, abych mohla porovnávat, a přesto si některé hlášky dost dobře nedokážu představit v praxi, aniž bych se zasmála.

"Z krucifixu před Františkem zazněl hlas, slyšitelný jen smyslům zaníceného srdce, hlas, pronášející tato slova: 'Jdi, Francesco, a postav znovu můj dům, neboť je již na spadnutí.'" No tak tohle musel formulovat jedině pánbůh...

Přemýšlela jsem o iluzích a o tom, jak je možné se v nich pohybovat. Faktem je, že kolem nás jakási síť, ve které se nachází cosi známé jako "astrál", cosi známé jako "hmota" a pak jakési paranormální jevy, které počínají lidovou slovesností, ve které jsou zvěčněné elementární bytosti i bytosti vyšších řádů, a končí kupříkladu sebevzplanutím, naprosto fyzikálně nesmyslným jevem.

Jak tak žijeme s těmi všemi zvířaty pospolu, je to fajn. Obzvláštní příchuť našemu domovu přidala druhá kočka. Teprve teď to má ten správný drive. Čikitka je prostě a jednoduše prdlá kočka, která celý den lítá maraton přes dvě místnosti. Má už svojí překážkovou dráhu a ti lidé, které vlastní, jí často dělají tu správnou odrazovou věc. Je nelítostná. Podle Kojota právě prožívá ve svých pěti až šesti měsících pubertu. Neustále útočí na Zinu, perou se, honí se a konečně jsem poznala správný hukot slova kočkovat se.