Lucienne

A je nás zas o jednoho víc. Znáte to, něco děláte, třeba zrovna nějakou duchovně-magickou praxi, a jednoduše jste obdarováni, chca nechca. Dnes jsem tak pěkně začala se special webem o slovanské magii, rozhodla se jet dělat rituál na Býčí skálu no a tam...

Zdálo se mi tuhle o velké vodní cestě. Plula jsem po vodě, plula jsem vzduchem, v kanoi i na kanoi.

A naše letošní černé koťátko je jedno z nich.

Jedna moje kamarádka měla doma pískomily. Byli milí, ale pro dítě se nehodili, takže skončili u nás. Jak jinak. My jsme už dočista jako útulek. Pro přesnost – z aktuálního počtu 30 zvířat je jich 8 nalezenců, což je zhruba čtvrtina. Nyní i dva pískomilové.

Jsem jednou ze servírek okolo dlouhého stolu pokrytého bílým ubrusem. Stůl je obklopen lidmi v židlích, ty lidi znám – jsou napůl z mé (firma pracující s vodou) a napůl z máminé práce (pracovnice ve Faustově domě na Karlově náměstí) – zjišťuji, že jsme dělali ve stejném podniku, jen se tenkrát před lety trochu jinak jmenoval (esence Fausťáku a vodních hlubin). Je to pro mě opravdu překvapení. Do naší party servírek patří také jeden číšník, hrozně fajn kluk. Když se podává bílé víno, dá si malého panáka a hrozně se tam setne. Mele jedno přes druhé, přepadává ke stolu. Bereme ho na můj pokyn s jednou kamarádkou pod rameny a v typické póze drncajících špiček bot o dlaždicovou podlahu a skleslou hlavou odnášíme na dámský záchod, kde ho spícího ukrýváme na zem za nějaký paraván. Jiná děvčata na něj dají pozor a až přijde kontrola, nějak ho skryjeme před zraky ostatních dam.