Lucienne

Povídka, která už třetím rokem čeká na dopsání. Protože už je to ale tak dlouho, dávám z ní na den sv. Václava alespoň úvodní rozjezd. Na pokračování snad jednou dojde, vymyšlené to je. Třeba se vám bude úryvek líbit...

 

Plamínek svíčky se ve večerním šeru rozkomíhal jako jazýček hada, do výšky se zúžil a nahoře zatřepotal červenošedou rozeklanou dvojkou ostrých plamínků. Svíčka hořela celou noc a celý den, stále jí zbývalo dost na to, aby hořela opět celou noc a celý den a teprve potom někdy uhasla s diagnózou nedostatek vosku. 

Dme se mi hruď při následujícím sdělení – Amiš jako zdravý a urostlý půlkilový potkyš honí dvoukilové kotě po stole až s vřískáním uteče. Mít kameru, byl by to pohled pro bohy. Takhle si to musíte představit sami – Amiše přijde očuchat kotě. Kouká na něj. Amiš se rozběhne, kotě couvá, Amiš vyskočí a kotě je v trapu s šíleným mňauuuuu :)

Ve stejný den, kdy zemřela Didactylos, jsem nahmatala vlčačce Elišce několik malých nádorů v liště prsních bradavek. Nádor poznám, jak na něj sáhnu. Od potkyšů jsem vycvičená pohmatem velmi dobře. Prošlo mnou několik postojů k téhle nemoci a odcházení Elišky. Budeme mít nového pejska, až Eliška umře? Kojot by rád buď štěně nebo žádného pejska a klid. Já bych ráda pejska z útulku, už trochu vycvičeného, protože nejsem schopna vycvičit sama sebe, natož důsledně pérovat nějaké štěně, které je notabene na mazlení. Nejsem pérovací typ.

A tak se ve mně mísila lítost, prohra, budoucí naděje a pokus zůstat klidná.

Jako mnozí bloggeři jsem sledovala urputný zápas o život hlubokomyslné bloggerky Didactylos, která psala převážně religionistické články. Byla starší, o to houževnatější a přes všechny překážky života dospěla k červenému diplomu. O tři čtvrtě roku později zemřela.

V rámci objevení informace o tom, že Kojot bude vyvolávat pouštní duchy na setkání Mezi světy jsme se pustili do debaty o takovýchto entitách. Kupříkladu mantra azif je sluchově docela podobná mantře zazas zazas nebo nasatanada zazas. Bzučí a vyvolává koncentraci. Nejen.

Chodím do fitcentra a podle trenéra je nejlepší na rozehřátí rotoped. Což o to, každá posilovna má na rotopedech jiné stopky, ale všechno je to na jedno brdo, no ne?

Když jsem přišla podruhé a zmáčkla čudlík na stopkách, podivila jsem se, že čas tak pomalu ubíhá.

Co to mám s časem? Ptala jsem se sama sebe. To ještě není pět minut??? Pot se perlil na čele.

Při čísle 4:89 jsem pochopila.

Pětikilometrovka holt trvá trochu dýl...

Voltairův postoj ke svobodě je takový, že svoboda by neměla smysl, pokud by nezahrnovala svobodu rouhat se. Voltaire také tvrdil, že sice nemusí souhlasit s tím, co říká ten druhý, ale do poslední kapky krve bude bránit  jeho právo říkat co chce.

"Víš o čem přemýšlím?" Ptám se Kojota u snídaně.

"Hmm..."

"Že si nechám udělat ještě takové ty pěkné, dlouhé nehty."

Včera večer jsem si četla knížku od Paula Bruntona – Eseje o hledání a namátkou jsem zvolila eseje o karmě. Úvahy byly zajímavé, knihu jsem brala s nadhledem jako všechny podobné knihy, které se hemží slovy muset a přitom považuji za prokázané, že některé názory v nich  lidé, co pracují s magií, vyvrátili. Je neuvěřitelné, jak je valná většina takových knih poplatná době a víře řečníka.

Já nežít s Kojotem a nenasávat praktické okultno s jeho názory, tak bych to snad brala za bernou minci. Ale nemůžu. Kojot totiž jakoukoli knihu na kterékoli téma podrobí svému zdravému rozumu s přírodovědeckým, filosofickým a religionistickým vzděláním a můžu si být jista, že knihu rozloží jak balíček karet.

Pořád si zvykám a ostře odděluji svou víru a jeho názory. Přesto nějak odolávám, jak skála broušená mořem do útesů a skalních útvarů – čím více ostrých skal, tím hůře se dá na skálu dojít a pokořit její vrchol...

Karuška se chová stabilně spíš jako potkyš než jako křeček. Sedává často na rameni, nechává se hladit, nekouše a není nepříjemná, prostě mám z ní pocit potkana. A protože ho mám už delší dobu, tak jsem se dneska odhodlala k vyptání se "tam nahoru", jestli náhodou nebyla potkyšem. A byla. Dokonce jí i znám. Je to Citynka.

Takže je to jasný. Sedání na levém rameni, mazlení se s prsty, to všechno jsme uměly. Dohromady. Vzalo mi to dech. Musím se s tím smířit. Karuška si to zřejmě nepamatuje, ale automatika jí jde. 

 

 

Zítřek si s dneškem pomalu podává ruku a je zima. Mraky se těžce procházejí pod modrou oblohou a vypadá to, že co nevidět začne sněžit, pokud by tedy bylo pod nulou. Dnes jsme s Kojotem provedli další změnu v našem obydlí. Přestavěli jsme kameny želvám v tisícilitrovém želváriu a také ho řádně vyčistili.

Já dodala ametystovou čtyřkilovou drůzu, dvoukilový růženín, kilový sodalit a půlkilový jaspis, to celé jsme zamíchali s vodou, přidali želvy, filtr a topítko, protřepali a bylo hotovo. Mohli jsme se dívat čistou, průzračnou vodou, kameny se spojily v jeden velký energetický nápoj a želvy byly dočista zpitomělé z těch novot. Ladynka si dokonce natáhla zadní nohy pod žárovkami a vyhřívala si prdelku jak správná ženská, co chodí i dole bez.

Amíšek voní jako burákové máslo. Přetahujeme se s Kojotem o to, zda takhle potkaní chlapečci voní nebo ne, ale pro mě bude mít Burák zvláštní vůni pořád. Je hladký, teplý, má huňatý kožíšek a drsný jazyk, když olizuje dlaň. Miluje kafe. Krade jídlo a papírky. Poskakuje hravě a vesele a je to můj favorit.

Zvláštně voní hadi. Voní tím, co požírají. Ne, že by hadi voněli myšma... Ale voní jinak, tak nějak... neutrálně. Amálka loví ryby a voní po rybách. 

"Kojote, tady ti lidé tak divně vypadají, že mě to až děsí. Myslíš, že se takhle už narodili?" Ptám se Kojota při návštěvě jednoho zdravotnického zařízení.

"Víš, lidi tvaruje nemoc. Já, když je mi těžko, tak mě to tlačí vzadu na krku dolů k zemi, mám shrbená ramena a tak. Kdo je citlivý, pozná to na mně." Poučuje mě Kojot.

"Hmm..." Říkám nepřesvědčena. Přeci není možné, aby se člověk tolik změnil.

Dnes jsem šla na procházku s Eliškou a dýchl na mě podzim. Chladno, větrno a mračná obloha s modrými průramky nebe, naše milovaná bříza začíná žloutnout a šípky červenat. Je to krásné, možná to přišlo příliš brzo, nebo možná akorát, ta letní vedra byla k nesnesení.

Ačkoli je to druhý článek v řadě, který má za název slovo posedlost, je to tak v pořádku. Napadaly mě ještě horší názvy, třeba Žiju se šílencem nebo Výhody pohřbu pompéznějšího pohřbu Kočkova, ale nakonec jsem to neudělala.

Posledních  několik let si uvědomuji, že narážím na propagace zdravé výživy pro kdekoho. Myslím, že v začátcích vedl Herbalife a od chleba s máslem jsme se dostali k rafinovaným cereáliím, psi žerou zásadně granule, potkani taky a snad jenom ještěři zůstali u přirozených cvrčků a sarančat s červy.

Prý mám vytěsňovací období, prohlásil Kojot ohledně mé dnešní diskuse s přízní, kdy já jsem pevně oponovala tomu, že by jistá situace Kojota naštvala a proto na určitou věc nedával tak pozor, jak měl a věc došla úhony. Jak by se mohl Kojot naštvat? Určitě ne. Následně jsem si postěžovala Kojotovi, že z hovoru byla většina témat směřována k obraně mých pozic a přecházení podpásovek s klidem Černého Tulipána. A Kojot se na to přiznal, že naštvaný byl, ale věc se rozbila sama od sebe, že s tím jeho naštvání nemělo nic společného.

Takže byl! A já ho bránila.