Lucienne

Letošní léto mě příjemně baví, ale poslední dny se strašně nudím. Je to strašně jednoduché – miluju oblaka, bouřky, předpovědi a meteorologické radary. Celé léto se bavím tím, jak jde fronta, dávám celé rodině předpovědi, které někdy vyjdou a někdy ne, kdo si má pamatovat všechna ta různá pohoří a jejich návětrné a závětrné strany, kde se roztrhne oblačnost, žejo...

Nedělní zvonění ve mně vyvolává pocit duchů. Takový ten klasický dětský pocit, když jdete temným lesem při bojovce a někdo na vás udělá "baf". Je úplně jedno, že je dopoledne a zvoní se na mši. Mně přechází mráz po zádech.

Šla jsem se projít a nechala mámu samotnou jedno odpoledne na dovolené. Šla jsem podél lesa, vpravo byla nějaká louka či pole, les byl vlevo a já šla pěšinou mezi nimi. Dlouhá tráva remízku se skláněla k zemi a bylo teplo. Jdu a jdu, až se trochu pootevřel nějaký, o něco větší, remízek, a tam stála jakási průhledná stanová koule s jakýmisi světly uvnitř. Vypadalo to hrozně zajímavě a dobrodružně a já vlezla dovnitř. V tu chvíli mi bylo namalováno na tváře jakési zelené zbarvení v pruzích či makeupu a pocítila jsem, že jsem mocná a lehká, jako když máte moc nad gravitací.

Tak jako se obraz krajiny zrcadlí ve vodě, tak se naše tělo zrcadlí ve svém energetickém odrazu, své auře. A stejně jako zrcadlově obrácené písmo se dá přečíst při správném úhlu pohledu, tak i energetická rovnováha je v auře jako v zrcadle.

Ovšem zrcadlo vydává obraz zkreslený, ani člověk se v něm nevidí správně. Pohlédne-li člověk do svého nitra, s údivem zjistí, že se dostal do zrcadlového bludiště s mnoha možnostmi směru. Navíc se bludiště mění s každým okamžikem jako příslovečná Kostka a kdykoli ho může něco sejmout. Něco, co nečeká.

Zkreslený on sám...

Přijít na recept pravých kojotích placiček s nastrouhanými jablky trvalo dlouho, asi rok. Začala jsem chapatim, následně kombinovala mouku s mlékem, vejci, droždím, práškem do pečiva a nebo to nechala jen tak. Tak dva roky jsem pekla placičky tak obden, což je slušných nejméně čtyři sta pokusů a teď je připravuji tak jednou, dvakrát týdně, když dojde pečivo a zbyde mouka. Suma sumárum šest set jídel a Kojot se jich stále nemůže nabažit.

Věc se má tak, že jsem se už poněkolikáté během pár týdnů setkala s různými publikacemi mluvícími o sněhových vločkách a jejich tvarech. Vločky na mě bafnou ze zálohy, nečekám je. Poslední vločky byly z Československa v Lize vyděšených od Rexe Stouta a jeho slavné dvojice Nero Wolfe a Archie Goodwin. Předposlední vločky najdete v knize Živel Voda z Agentury Koniklec, což je vynikající výpravná publikace o vodě ze čtyř hledisek – člověk, příroda, technika, životní prostředí. Modelů vloček tam najdete pouze šest a všechny jsou to šestihrany.

 

 

Několikrát v životě jsem zažila opravdové dobrodružství. Jedno z nejšílenějších bylo v domě s indickou rodinou, kde jsem vlastní volbou také bydlela a kde se žilo jinak, než u Evropanů. Jedla se rýže a spousta chilli papriček. Když si člověk spálil dršku, mohl si do ní dát za odměnu chapati (čapátí), byla to přesně taková odměna, jako hlt piva po něčem pálivém. Děcka to tam jedla snad od narození, neboť ona dokazovala náklonnost k indické kuchyni tím, že hrdě cucala feferonky před rodiči se stejnou vervou, jako ukazovala novou hračku či kresbičku.

Prostě Indie.

Trnout nebo čumět, oboje se rýmuje se slovem duchovno. Nakonec jsem uznala Kojotovy námitky, že jestli z naší cesty nebude alespoň článek (v posledních měsících se nevyznačuji psaním, ale mlčením), tak celý jeho trnutí ze strachu "jak to dopadne", bylo k ničemu. Řekla jsem, že článek nenapíšu, že to je moje soukromá věc, nad čímž se, jako huba ukecaná, ofrněl jako vždy, a já indiánsky neoblomně sveřepě mlčela. Uběhlo pár dní a jak tak o tom přemýšlím, možná by to někomu mohlo i pomoci, pročež je to docela zajímavá synchronicistní událost, i když jsem už dávno vyrostla z toho, někoho o pomoc žádat nebo, nedej Bože, někomu nastiňovat cestu. Pazoury urazit za každou takovou nectnost ;)

Zásadou jakékoli duchovní cesty je mlčení a je to správné.

Rozhodla jsem se na dlouhodobé a neúnavné naléhání kojotího okolí zveřejnit recepty, které jsou uznávány Samotným Velkým Kojotem, který bystře odhalí každý dobrý recept svými chuťovými receptory.

Jako první příspěvek dávám k dobru recept poměrně mladý (dva dny), který se setkal s nebývalým úspěchem a který jsem si od A do Z vymyslela, protože jsem nikde nic takového nenašla. Takže nouze naučila Lucienne housti a její fantazie, těžce zkoušená, vyplodila tento božský pokrm.

Krmě bohů zove se:

Pečená ryba v těstíčku s karamelovo-ananasovou omáčkou a rýží

Vnímám, jak se u nás schází osud mnohých. Od zápletek románových do zápletek detektivních, Nero Wolfe říká své oblíbené "Fuj." velmi často, za poslední dobu jsem to zaslechla snad stokrát. Archieho Goodwina pět či šest tisíc bab a hrudníky rozšiřující se o centimetry v nádechu, cestopisy o Číně, Japonsku a jiných asijských zemích přibližují mou zálibu v odlišných kulturách a poslední hit "Můj národ a má vlast" od Lina Jutanga fantasticky přebarvuje červenou na růžovou, brýle jsou tlusté a vytvářejí konkordanci jeho i mých názorů. Jak krásně se žije s takovými informacemi!

A můžete se zamyslet, proč to někdy slýcháte nebo dokonce říkáte? Odůvodnit to, to už bych chtěla moc, to jo.

Dostala jsem se k tomuhle moudru jak pes přes kočku, poslední kapkou byla rosnička Alena Zárybnická v aktuálním vydání časopisu Týden. Nic proti, je milá, vtipná, má MatFyz a meteorologii k tomu, prostě ideální žena. Přesto má takový pověrečný názor.

Jednoduše vycházím z toho, že jsem už v životě viděla dost smrtí a mnoho jich způsobila, často jsem trpěla s dotyčným tvorem, že jsem prošvihla ideální dobu Lady in black.  Nikdo neumíral rád.

Mám možnost sáhnout si na věc, která vymaže náš vesmír ze světa. Docela malá věcička to je.

"... A když se to tady zmáčkne, rozloží to celý svět, celý vesmír na tři části atomu. Přesně za pět minut." Dí nějaký hlas.

Jsem v místnosti s pár cizími lidmi, uvědomuji si každý z jejich životů, vodopády za oknem, nekonečné moře světa s písečnými pouštěmi a tropickými lesy.