Lucienne

"Čím déle jsem tu a uvědomuji si, co je vlastně život, tím víc chápu, že nezáleží na tom, jak a kdy člověk zemře, ale jestli někdy skutečně a opravdově žil," prohlásila před necelými deseti lety lékařka FitzGeraldová, která si první zákrok – vyoperování bulky v prsu – dělala sama za asistence svářeče a obsluhovače strojů na americké vědecké základně na jižním pólu.

Nějakým způsobem se mě tenhle citát dotkl. Aktuálně jsem si odprožila sérii čtyř úmrtí potkanů za čtyři po sobě následující pracovní dny a přemýšlela jsem víc než často nad pomíjivostí existence. Co víc, přemýšlela jsem nad konáním lidským ku konání potkaním, respektive nad naplněností života našeho a naplněností života našich zvířat, speciálně potkanů. 

Potkan totiž, stejně jako člověk, cítí, vnímá, miluje, nenávidí a přemýšlí. Žádný flák instinktivního masa s ocasem, požírající cokoli kdekoli a kdykoli.

Tři schoulené myšky držím v dlaních a posílám jejich duše do nebe plného zelené trávy, slunce s duhou, přátel, rodičů, dětí, tetiček a strýčků. Středa, čtvrtek, pátek... Každý den padla jedna.

Jako už po tisícáté jsem si po snídani v židli trochu poposedla a hodila nohy na kuchyňskou linku. Pohoda. Zajímavé na tom bylo to, že s nohama na zemi takový pocit nemívám. A to mě přivedlo k následující úvaze, ne možná od věci, avšak technicky víc pro zábavu než pro cokoli jiného.

"Víš, já mám rád knížku," řekl mi Honzík.

"A jakou máš rád knížku?" odvětila jsem na to já. 

"Tu s letadly."

"Aha." Přikývnu vážně. "A má ta knížka ráda Tebe?"

Sedím na okně a koukám do tmy. Vidím umírající soumrak a město zahalující se tmou. Červené střechy i se svými křivými anténami a satelity mizí ve tmě, jako by nikdy neexistovaly.

I já vypínám... Zbývá vlahý letní vzduch, samota a já.

 

Když jsem zde před dvěma lety psala o nacházení pokladů, ještě jsem netušila to, v co se to zvrhne.