Lucienne

Kdysi dávno, když byl mrazák in a každá lepší rodina ho musela mít, se potřeby obyvatelstva obrátily k obsahu mrazáku, jeho položení v bytě či domě, spotřebě elektřiny a takových dalších nevýrazných věcí, což není tématem mého článku.

To, na co se nyní chci zaměřit, je obsah mého maličkatého mrazáku včera, zítra a dnes.

Můj postoj ke světu je směsice důvěry a nedůvěry. Z vlčačky Elišky chci mít obranáře, takže trochu ambivalentně ji Kojot krotí při štěkání za domovními dveřmi na procházející (tajně očekávající ježíšovce, aby se s nimi pobavil fundovaně o Bibli) a já ji podporuji a dávám jí kokinko za pořádný štěkot. Zvláštní je, že oba naše postoje tak nějak ladí, takže Eliška není zblblá a ví, že na sousedy se neštěká a na ostatní ano. Předpokládám, že kokinko je víc než kárání, ale  před Kojotem pšt... ;)

Najednou se vyrojili a byli všude. Po nenásilném lovení mololapkami, na které nám moli evidentně kašlali, jsem se naštvala a řekla STOP. Počet gramů molů na mol čtvereční překročil hranici a já udělala rychlý zásah Raidem proti létajícímu a lezoucímu hmyzu. Marně Kojot dovolával se čistého životního prostředí a jedovatosti. Nedovolal se. Byla jsem neoblomná. Ti létající parchanti musí chcípnout a když je to Raid na hmyz, ostatní zvířata to musí přežít.

Koneckonců, budu tu s nimi.

"To je ale krásný listopadový den," prohlásila jsem za pochmurného, mlhavého, větrného a pošmourného dne v době soumraku. "A jak voní, cítíš to?" Obracím se na Kojota choulícího se v bundě a třech svetrech, mlha se kolem něj koulí v chuchvalcích typických pro drsnou mlhu, která ukazuje zač je toho loket a vyzývá k souboji v mlhavém mrazení.

"Hmm..." vyfoukne Kojot obláček mrznoucího dechu. "To mám na Tobě rád... To, že vnímáš přírodu a svět jinak a každý den Ti připadá krásný."