Lucienne

Můj manžel má rád dobré jídlo. Vymýšlí si proto variace na dobrá jídla, taková, která by mu sedla do chutě. Já je uvařím. Co se vařilo dvě tři hodiny je sežráno za pět minut, jak tu jistě všichni, co vaří, ví.

Někdy se dostaneme k mlsnosti přímo chlapsky typické. 

Topolánek dal levým hákem po tlamě nevychovanému reportérovi. Topolánek je Muž Na Svém Místě! Topolánek ztrácí nervy u každé kraviny a měl by si zaplatit lekce zvládání hněvu! Média se předbíhají v doporučování vybraného chování pro či proti němu.

Já se ptám však na něco jiného.

V nynějších dnech, kdy se obzvlášť projevuje neviditelné pouto mezi Kojotem a mnou a moje energetické tělo v oblasti určitých čaker trpí jako pes bičem práskaný, načež se svíjí zleva doprava a zprava doleva, jak je taháno a smýkáno energetickými vlnami z naší interakce. Jednoduše, je to fakt hnus a dost to bolí. Křeč čakry je úplně stejně bolestivá, jako křeč v noze, jenom je kus od těla a do těla zasahuje na povrchu. Nevím, k čemu bych to přirovnala, možná snad k tomu, že vám na kůži někdo nalepil kolečko velikosti dlaně a teď se ho snaží odtrhnout lanem ukotveným uprostřed, načež do něj za tím účelem posílá proud, různě ho mele pod vodou a všelijak se snaží a ono tam pořád drží. 

Jednoduše – Kojotova deprese dorazila.

V den, kdy zemřela Kalamita, šel Kojot pro myši do zverimexu. I hadi musí mít co jíst. Většinou se s myškami rozloučím specifickým způsobem, ten den jsem na to však neměla sílu, takže žádná modlitba neproběhla. Kojot bere myšky z krabičky a hází je hadům. Zavírám oči a jen vnímám s pocitem životního koloběhu.

Provázím Kojota i k Tkaničce, Kojot chytá myšku za ocásek a já mu říkám: "Podívej, ona je ale gravidní..." A bříško před porodem je velké a cecíky nalité, myška na nás kouká.

Nehodili jsme ji tam...

Beze srandy. To je pořád někdo. V mrazáku se občas divím, co je to za věc s drápama, co tam na mě kouká a naše pohřebiště na okraji Brna se rozrůstá.

Rok 2007 – 15 úmrtí. Rok 2008 – zatím 11 úmrtí a vedle mne dodýchává Kalamita stářím. Dvanáctá.

Kolik zbývá?

Když jsem si minulou středu, jako každou středu, plánovala jak budu chodit následující týden do práce a tím došla k rozložení dalších aktivit, použila jsem kyvadlo. Poslední dobou se mi taková praxe vyplácí, zvlášť když se potřebuji dostat do stavu nerušení směn kvůli nervům svých nadřízených. Kyvadlo je fajn pomocník, je rychlé. Ano, ne, od tehdy, do tehdy. Tady nejmíň tolik hodin, ale nejvíc tolik. Tady do práce nechoď.

Z jakého důvodu? Potřebuji volno? Budu se učit? Budu mít jiné povinnosti? Jaké? A chci to vůbec vědět dopředu? 

Vzhledem k tomu, že zase máme spojitá úmrtí potkanů, protentokrát sešlostí věkem, vzbudil mne Kojot v půl druhé v noci, že nám umírá Kalamita. Kalamita se zdála být nesmrtelná. Navzdory pokročilému věku dvou a čtvrt roku a bytí prababičkou, se stáří projevilo ve slepnutí na levé oko a jednom maličkatém nádůrku, prostě pohoda. Předevčírem odešel Bílej a teď už třetí den bojujeme antibiotiky o Belouška, Černej už kvůli bouli u nohou ani nevyleze na poličku, ale pořád je dobrej.

Vzbudil mne ze snu, kdy mi v něm on sám zemřel, protože skočil do Vltavy za ženou, která se začala stávat pěnou a přísahal nad jejím zpola odpěněným tělem, že se znovu vtělí a bude jí pomáhat, protože to je jeho vůle. Takže – přicházela jsem ve snu o Kojota a v reálu o Kalamitu.

Nejvyšší čas na sen o splněném přání... 

A vyhrává... Bílej. Viď Černej, že tu s náma ještě chvilku pobudeš...

Praktické zasvěcení se může odehrávat jakkoli. Mám to štěstí, že má realita miluje zasvěcení. Já jich mám desítky. Co desítky! Stovky! Hromady neuvěřitelných příhod na které nestačím čubrnět. Jedna věc je dívat se na běžný svět magickým pohledem zázraky oslněných očí, věc druhá je pár facek studeným mokrým hadrem tolikrát za sebou kolikrát potřebujete, abyste se probrali a uvěřili, že co se vám děje, je zase další zatracený zasvěcení.

Věc magická...

I byla přízeň v Řecku a Kojot dostal, vzhledem k tomu, že se mu líbilo autíčko na vysílačku, řehtacího koně na kolečkách. Kůň má na sobě kovboje a tak jezdil v zápalu vášně na koberci a na parketách, padal u prahů a když mu došla rovnováha a neustále řehtal.

Kojot na to koukal mírně vyděšeně.

Sluneční já je vyjádřením naší pravé vůle, objevení naší pravé vůle je základem duchovní práce a smysluplného života. Nu, a kdo objeví svou pravou vůli, ten se přibližuje svému slunci v sobě, svému slunečnímu a proto nad-astrálnímu já, které je složené ze všech sil a zároveň ani z jedné, podle Karikovy Slovanské magie. Je to světlo samo o sobě, které v sobě integruje aspekty barev duhy. Barevný svět.

Kde se však ten barevný svět fyzicky ukrývá?

Máte chuť komunikovat se sluncem a nechce se Vám do žádného systému?

Následující denní systém čtyř adorací jsem upravila pro nepersonalizovanou formu adorací, to znamená, že zde není ani slovanský systém se slunečním bohem Dažbogem nebo třeba egyptský systém se slunečním bohem Ra či Hórem, do kterých se slunce škatulkuje.

Vše, co zbyde po oproštění se od personalizované formy je... 

Slunce!

Žil muž a měl krásnou mladou ženu, která byla kůň. Žili šťastně... *

Ta žena měla bujnou hřívu a celá byla taková bujná. Muž koupil ženě kartáč s kovovými hroty, aby ji trochu zkrotil, tu svou bujnou ženu. Vždycky, když ji ráno a večer česal, ba někdy i během dne ji česal, tak to byl dobrý muž, žena zkrotla péčí a oba byli spokojeni. 

Když však ženě ukradli přední kolo, zůstal jí jen smutný muž a mužovi jen kartáč a tak jí ho dal.

Tahle vize přišla na základě povídání si s jedním astrologem, kdy jsem nahlédla do sebe v aspektu partnerství a byla vtažena do následujícího dobrodružného děje.

Velká černá leštěná brána přes velkou část nebe. Zavřená. Přicházím k ní a jsem hodně malinká oproti té obrovské dvoukřídlé bráně. Přeji si a brána se na tom modrém nebi otvírá a světlo mne oslňuje, jak vychází odevšad z prostoru za dveřmi.

Vcházím do světla...

Rozebíraly jsme s kolegyněmi ve chvíli klidu v práci naše příběhy. Drbaly jsme přitom chlapy a nedospěly jsme k ničemu zásadnímu. Já jsem svůj postoj k lásce vyjádřila příběhem, který odráží postoj, kdy se pravé vůle nekříží a zároveň je přítomna tolerance, která je nejvíce potřeba právě ve chvílích běžného života.