Lucienne

Slovo intelektuál je původně francouzské s negativní konotací. Intelektuál káže, zatímco moderní je čin – vzniká antiintelektualismus intelektuálů: nedostatečná zapojenost do činu je intelektuálova vina, kterou musí odčinit.

Chcete si koupit Kofolu v autobuse Student Agency? Už to nejde. Kofola není, ač mi slogany tvrdí, že když ji miluju, tak není co řešit. Mohu si ale koupit o 50% dražší Pepsi, mám-li zájem.

Chcete si koupit v autobuse Student Agency třičtvrtě litru vody Rajec, když už tedy není Kofola? Taky už to nejde. I voda Rajec došla. Náhražkou je tu půllitrovka vody Toma.

Obojí řešení Student Agency je pro klienta méně výhodné než to původní a já se zeptala proč tomu tak je.

Ve 20. století naše civilizace prošla sérií pokoření místo toho, aby se vyvíjela k neustálému pokroku a lidského sebeuskutečnění. Konzervativní kritici hledají příčiny katastrof v samotné struktuře společnosti a obviňují moderní směry ze ztráty pevné půdy konzervatismu pod nohama a tím vylákání lidí na tenký led autonomie, což způsobuje, že atomizované masy propadají diktátorům řešícím problémy přetnutím „gordického uzlu".

Milgramovy experimenty se pro zúčastněné zakládají na principu trestu při učení se, přičemž "učitel" trestá "žáka"  elektrickými šoky různého napětí. "Učitel" musí v experimentu zvyšovat hodnotu elektrického napětí elektrického šoku s každou chybou žáka a má možnost se šoky přestat během experimentu v době, kdy už mu to přijde jako týrání, ale člověk v bílém plášti ho přesvědčuje, že je třeba kvůli testům dovést věci až do konce a nemá se ničeho bát, protože je to vědecký experiment. Dochází k přenesení zodpovědnosti za jednání učitele na autoritu, proto se výsledků Milgramových experimentů využívá právě při zkoumání skupinové dynamiky a poslušnosti jedince. 

Podle Milgrama "učitel" pokračuje až do té doby, dokud neúspěšného "žáka" neusmrtí, tedy dokud nepokračuje v uštědřování šoků přes úroveň označenou XXX, přesněji řečeno XXX je více než 330 voltů přičemž nad tuto hodnotu napětí už se ozývá místo křiku "žáka" jen zlověstné ticho. Na 300 voltů si sáhlo 95 procent "učitelů", 65 procent vyčerpalo celý rozsah napětí od 15 do 450 voltů.

"Mně ten Hegel tak připomíná Gombu," říkám Kojotovi. "Taky ta svá moudra tak seká a má mezi nimi mezery a tak."

"Neříkej. To musíš Gombovi říct, určitě bude mít radost, že píše jak Hegel," odpovídá Kojot.

"Vidíš? Taky tu má ten Hegel tři hvězdičky a podívej, kolik těch mezer všude mezi těmi paragrafy. Celej Gomba," poukazuji na očividnou podobnost.

"Nechci Ti brát radost z objevu, ale ty tři tečky znázorňují to, že vydavatel v daném místě něco vynechal..." glosuje Kojot a usazuje mě v salvě smíchu... 

Občanská společnost se zakládá na dvou principech – jedinec jako celek svých vlastních potřeb a směs přirozené nutnosti a libovůle, zvláštnosti, jako první princip, a vztahu k jiné takové osobě, která je zároveň zprostředkovaná formou obecnosti, aby mohla být vnímána jako zvláštnost, tedy druhému principu.

Hayek popisuje svou vizi tržního řádu, který pojmenovává „katallaxe" a vymezuje ho  „vznikem vzájemného přizpůsobování se mnoha individuálních ekonomik na trhu, přičemž ho „přivozuje druhu řádu spontánního", který „vzniká prostřednictvím lidí jednajících v rámci pravidel majetkového, škodního a smluvního práva" a tím „tržní řád zvyšuje vyhlídky každého zúčastněného jednotlivce na to, aby jeho vláda nad statky byla větší, než kdyby ji zajišťoval jakýmkoli jiným způsobem". Tento katallaktický řád také nesmí být zaměňován s ekonomikou, přičemž vymezuje pravou a nepravou ekonomiku.

Buď prokleta firma Pfizer, která odstraňuje psům kvůli zasrané Viagře z penisů kůži zaživa a pak psy mučí, dokud je neumučí.

Pfizer? Kdo říká, že to dělá jenom Pfizer?

Buď proklety všechny firmy, které mučí zvířata. Mučení ani týrání není opodstatněné za žádných okolností.

Firmy?

Buď prokleti všichni lidé, kteří mučí zvířata.

Lidé?

Dá se takovému druhu vůbec říkat člověk?

Gellner se zaměřil na téma občanské společnosti, respektive toho, co vyplní prázdný prostor po pádu komunismu v bývalém Sovětském svazu a východní Evropě. Ukazuje, že pochopením rozdílu v pojímání občanské společnosti v komunismu a západním liberalismu pochopíme také svou svobodu, která nepřichází automaticky – musíme se k ní dobrat ne slepým papouškováním „vyvažovadel" státu, ale vnímáním souvislostí a individuálních svobod jednotlivce tak, jak je v moderní společnosti autonomie jednotlivce a jeho svoboda chápána.

Sedíte u stolu, před sebou kafe či sklenku něčeho ostřejšího a probíráte v duchu budoucnost, běžné lidské provozní záležitosti. Záležitosti člověka, ty opravdu důležité, nezaberou moc času k přemýšlení. Koneckonců, každý jednou zemře a nezbyde po něm nic a nakonec je vám veškerá hmota jedno.

S Boží pomocí to zvládneme...

Až mě to zarazilo. Boží pomoc? Bůh tamté strany, bohové mojí strany, všichni mají bohy. Problém je v tom, že mluvíme o síle entit, které jsou svým způsobem "zhmotněné". Mají sílu, mají názor, mají své věřící, z kterých čerpají sílu. Bohové, kteří nemají sílu, nemá smysl vzývat – tak to je dodnes, i když z větší části neuvědomovaně. Umí tvůj bůh tohle? Neumí? Přidej se k nám. Bůh, který však sílu má, je bůh, který má zas názor a postoj. Má něco rád a něco mu nevoní. Věřící či praktikující je velmi jasně usměrněn ve svém životě a za to může říci: "S Boží pomocí to zvládneme."

Obchod... 

Tak nějak si připadám, když se dívám do popisu různých magických příruček, kde popisují volací znaky inteligencí různých sfér. Před lety mi to přišlo tak nesrozumitelné, že nemělo smysl se do takových příruček vůbec dívat. Co já a magie? Nic. To prostě není nic pro mě. A dnes? Připadá mi to tak mechanizované, tak odlidštěné, všechny ty korespondence, tabulky, vzorce a vzory. Jednoduché. Jedničky a nuly.

Naučte se telefonní seznam a uvidíte, že si budete rozumět. Ti druzí čtou také takové kuchařky.

Učí se spolu komunikovat...

Kdysi dávno, když svět byl ještě jednoduchý a psi líhali ve smečkách kus od kojotů přičemž si oňafávali svá teritoria, nebylo žádných čertů. Ani jeden jediný maličkatý čertík na celém širém světě.

V tom světě, na tom kousku Země, kde divocí psi a kojoti žili vedle sebe, však jednou jeden pes spadl do jámy, kterou tam nastražili lidé. Jeho družka se o tom dozvěděla a protože nevěděla, jak by mu pomohla, večer šla výt a poštěkávat na měsíc a mezitím její druh umíral.